Naděje | Stein27

26. část

„Hlavně nedělejte ostudu," poručila jsem klukům, když jsme se ocitli před klubem. Bylo to poprvé, co jsem někam šla bez Sofie, a já se kvůli tomu cítila nesvá. Věděla jsem, že se o sebe vždy navzájem postaráme a při nejhorším se postaráme i o Maxe s Michalem, jenže tentokrát jsem na kluky sama, protože Sofie byla někde mimo město. Navíc ani nevím, jak ti dva jsou na tom s pitím, jestli mám radši brzdit já a pak se o ně postarat, nebo to zvládnou.

„Tak dělej, že mě neznáš, pak ti nemůžu udělat ostudu," usmál se na mě Dominik od ucha k uchu, ani na nás nečekal a rozešel se dovnitř. Protočila jsem nad ním oči. Ten teda dopadne.
„A jak moc to můžu přehnat já?" otočil se na mě Péťa a položil si paže na má ramena, čímž si mě přitáhl blíž k němu. Bylo rozkošné, že se mě zeptal, ale na druhou stranu jsem se cítila jako mamka.
„Tak, aby tě odtud nevezla sanitka," usmála jsem se na něj a jemu v očích začaly svítit jiskřičky. Věděla jsem, že bude mít radost z toho, že se konečně může přivést do jiného, než střízlivého stavu. Navíc si to podle mě zasloužil, protože poslední týdny dělal opravdu pokroky a byl silný, takže jsem na něj byla hrdá a chtěla ho tímhle způsobem aspoň trochu odměnit.

„Ty jsi fakt úžasná," políbil mě a vedl dovnitř za ruku. Kupodivu to tu bylo poloprázdné. Nika už jsme viděli u baru, jak do sebe kope panáky. Okamžitě jsem se k němu rozešla, že mu aspoň trochu domluvím.
„Brzdi, nebo jsi do půl hodiny na zemi v bezvědomí," řekla jsem výhružným hlasem. Kupodivu jsem ani nemusela moc řvát, jelikož hudba zas tak hlasitá nebyla.
„Nepodceňuj mě," odpověděl a nacpal mi do ruky dvojitého panáka, do kterého vzápětí drknul svým se slovy: „Na tvoji maturitu!"
Musela jsem se tomu zasmát a po chvilkovém váhání jsem ho do sebe kopla. Ani jsem se nenadála a v ruce jsem držela další plnou půlku.

„O co se tady snažíš?" zeptala jsem se podezíravě Dominika.
„Chci tě vidět opilou," odpověděl popravdě.
„A kdo se o vás asi tak pak bude starat?"
„Já se o sebe postarám sám. A o tebe klidně taky, jestli budeš chtít," poslední větu mi zašeptal do ucha a mým tělem projel elektrický náboj. Snažila jsem se to zamaskovat a nedat to najevo. Došlo mi, že teď mi bude vracet to mé dřívější divadlo.
„Ale já se musím starat o Petra," usmála jsem se na něj a o krok ustoupila.
„A kde toho svého Petra teď máš?" zeptal se. Chtěla jsem něco namítnout, ale došlo mi, že má pravdu. Kde Petr byl?

Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla. Začínal mnou proudit strach, že se dostal někde k drogám a bude se opakovat den našeho prvního setkání. Běžela jsem s rozklepanými koleny na záchody, kde jsem vrazila a vysloužila si tak několik pěkně peprných nadávek od kluků, kteří se snažili trefit do pisoáru. Na záchodech nebyl. Vyběhla jsem ven a viděla ho mezi skupinou kluků, kteří se navzájem objímali a plácali na přivítanou. Popošla jsem trochu blíž k nim s úsměvem, že Petr nic špatného nevyváděl. Ale zároveň jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem mu nevěřila. Ale neberte mě špatně, přece jen už mi dřív lhal.

Petr mě uviděl a široce se na mě usmál a ukázal rukou, ať za nimi dojdu. Opatrně jsem se k nim rozešla. Nenávidím nové lidi a ještě víc nenávidím seznamování.

„Tohle je moje úžasná holka, Val," představil mě jeho kamarádům, přičemž mě zezadu objal a položil si hlavu na mé rameno. Mezi všemi těmi kluky jsem poznala jen Calina, který ode mě odstrčil Petra, aby mě mohl přivítat objetím. Dalších několik minut mi představoval kluky a říkal u každého, odkud se poznali, nebo jak mu pomáhají s hudbou a podobně, ale přiznám se, že to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.

„Jdu dovnitř, pak přijď, jo?" zeptala jsem se po chvíli Petra, protože jsem se tam cítila jako páté kolo u vozu. Sice jeho kamarádi vypadali sympaticky, ale já potřebuji určitou hladinu alkoholu, abych měla náladu na seznamování.