Naděje | Stein27

36. část

„A vážně musím?" ptala jsem se Sofie, která najednou dostala velmi „geniální nápad" jít do klubu, jakožto rozloučení a naši poslední párty na bůh ví jak dlouhou dobu.
„Samozřejmě, znáš lepší rozloučení, než pořádnou chlastačkou?!" zvolala nadšeně. Měla ze svého nápadu takovou radost, že jsem neměla srdce jí to kazit, tak jsem nakonec svolila a rozhodla se vyhrabat z postele, ze které jsem nevylezla už několik dní.
„No dobře, půjdu, ale ne že se domů doplazím v šest ráno po čtyřech, jasný?" varovala jsem ji.
„To není na mně! Jestli budeš pít, já tě brzdit nebudu."
„Fajn. V kolik?" zeptala jsem se.
„V 10 si pro tebe přijdu, nějak se uprav. Nechci být na tebe hnusná, ale poslední dva týdny fakt žádná kočka nejsi," zasmála se a s tím položila, takže jsem neměla šanci se bránit nějakou arogantní poznámkou.

Ještě chvíli jsem ležela v posteli a přemýšlela nad tím, že mám pořád čas se z toho vykroutit a zbytek dne strávit v posteli obklopena jídlem, dívajíc se na filmy. S povzdechnutím jsem se vyhrabala z peřiny a celou cestu, která trvala příliš dlouho díky mé extrémně pomalé chůzi, jsem si pod nosem mumlala všemožné nadávky.

Vlezla jsem do sprchy, kde jsem strávila téměř hodinu. Pak jsem se lehce nalíčila a vyžehlila si vlasy. Po dlouhé době jsem se zase cítila jako člověk. Lehce jsem se nalíčila, protože jsem byla líná dělat něco složitějšího a stejně nemám v plánu tam někoho na svůj obličej očarovat, tak proč se snažit víc.

Po deseti minutovém přehrabování ve skříni jsem vylovila obyčejnou černou sukni a světle modrý crop top, protože noci jsou pořád velmi teplé. K tomu jsem si obula jednoduché plátěné tenisky a když jsem zavazovala druhou botu, ozvalo se bušení na dveře, které ohlašovalo příchod Sofie. Narychlo jsem dala pár stovek za kryt mobilu, kde mám mimo peníze taky občanský průkaz. Mobil jsem i s klíči hodila do malé kabelky.

Otevřela jsem zrovna v moment, kdy začala pokřikovat různé nadávky stylu, ať pohnu svojí línou prdelí a podobně.

„No to trvalo," protočila oči hned, když mě uviděla a zavelela: „Jdeme!".
Zamkla jsem dveře a poslušně za ní bez námitek šla.

Cestou do klubu jsme prohodily jen pár slov. Já nemluvila, protože jsem neměla náladu a ona asi z toho, jak spěchala, protože byla natěšená.

„Čau," mrkla Sofie na kluky, kteří stáli u vstupu do klubu a my kolem nich procházeli. Já se na ně jen stydlivě usmála, ale všimla jsem si, že jeden z nich byl Calin. Což může znamenat, že je zde i někde Petr.

„Čtyři panáky!" volala Sofie už pomalu od dveří na barmana, který ji, zdálo se, ani nevnímal, což ale vyloučily čtyři panáci, kteří se před námi po chvíli opravdu objevily.
„Tak teda na vysokou školu, naše přátelství a ať s tebou nespadne letadlo!" zvolala Sofie a ťukly jsme si malými skleničkami a následně do sebe koply hnusnou průhlednou tekutinu.

„Pojďme tančit," požádala jsem ji, protože jsem nechtěla jen sedět a házet do sebe jednoho panáka za druhým.

Tančily jsme asi půl hodiny, než mi začalo být špatně z vedra. To je důvod, proč nemám ráda kluby. Vedro, smrad a vydýchaný vzduch, kde není praktický žádný kyslík.
„Zajdu si na záchod," zařvala jsem ji do ucha, aby mě slyšela. Sofie jen zakývala hlavou na souhlas, že slyšela, pak se otočila a tančila dál.

Když jsem došla před záchody, vybavila se mi vzpomínka, jak jsem tu našla Petra před několika měsíci. Zatřepala jsem hlavou, jako kdyby mi to tu vzpomínku mohlo z hlavy vytřást ven. Prošla jsem kolem dveří se znakem pánských WC a šla na dámské, které byly překvapivě prázdné. Většinou je fronta až do klubu pomalu. Otočila jsem kohoutek na ledovou vodu a na plno ji pustila. Ponořila jsem do proudu ruce a nechávala se unášet příjemnou ledovou vodou, která zklidňovala moji horkou kůži. Po chvíli jsem si již studené ruce položila na krk a poté na obličej, abych se aspoň trochu zchladila.