Naděje | Stein27

14. část

Natáhla jsem na sebe snad pět vrstev oblečení, abych neumrzla. Petr mě pobaveně pozoroval, mezitím co jsem se na sebe snažila narvat dvě mikiny.
„Víš, že nejsme na Sibiři?"
„Ale počasí na to je," odbila jsem ho odpovědí a pokračovala v natahování vysokých ponožek. Když jsem se konečně oblékla, rozloučila jsem se s kotětem a psem, které jsem s těžkým srdcem opouštěla a hodila si přes rameno batoh, do kterého jsem dala peněženku, která mi v tuhle dobu byla úplně k ničemu, čokoládovou tyčinku, sluchátka a pepřák, kdyby mě náhodou Petr nasral. Chtěla jsem si tam dát i deštník, protože venku pršelo obstojně, ale nemohla jsem ho najít, tak jsem si na hlavu dala alespoň čepici.

Zamkla jsem byt a vydala se dolů po schodech. Pozorovala jsem černou čepku Petra, kterou měl nasazenou jen na kousku hlavy, a uši mu lezly ven. Jaký smysl ta čepice potom má, když mu umrznou uši? Díky proudu mých myšlenek, jsem se nesoustředila na cestu a zakopla o další schod, díky čehož jsem nekontrolovatelnou rychlostí letěla na jeho záda, kterých jsem se naštěstí zachytila, s ním už to ale bylo horší. Na poslední chvíli se zachytil o zábradlí a z části také o zeď na druhé straně. Když se konečně vzpamatoval, otočil se na mě s otázkou v očích, která se mě jasně ptala, co to sakra vyvádím. Jen jsem se na něj nevinně usmála, abych dala najevo, že já za nic nemůžu.
„S tebou to bude těžký, holka," povzdechl si.

Venku jsme došly k černému autu, kde mi otevřel jako správný gentleman dveře. Když dosedl za volant, trošku zmateně se rozhlížel. Když po chvilce váhání nastartoval, vyjeli jsme.
„Máš vůbec řidičák?" zeptala jsem se ze srandy.
„Ne," odpověděl stroze a já se začala smát. Můj úsměv však nahradil zděšený pohled, když jsem si všimla, že on můj smích nesdílí.
„Bože, ty ho fakt nemáš?" zakřičela jsem.
„Ne, ale neboj, řídím jako profík," mrkl na mě. Radši jsem už nic neříkala a sedla si hlouběji do sedačky, přičemž jsem si přitáhla pás blíže k tělu a pevně ho sevřela. V mé hlavě se rojila hromada otázek. Když nás zastaví policie, můžou mě taky nějak potrestat za to, že jedu s někým, kdo nemá řidičák? Co když nás zabije? Co když někoho zabije?

„Nechceš pustit nějaké písničky? Pojedeme celkem dlouho," oznámil po chvilce. Vlastně by to mohl být dobrý nápad, písničky by zazdily myšlenky na moji smrt.
„Jasně, proč ne," odpověděla jsem, načež mi podal svůj mobil, který byl spárovaný s rádiem auta. Ježiš to jsou vymoženosti v dnešní době.
Projížděla jsem galerii jeho písniček, když jsem narazila na nějakou pod jeho pseudonymem. Zajímalo mě, jaké písničky dělá, přece jen jsem od něj slyšela jen jednu, tak jsem na ni klikla.

„Ne, tu ne, prosím, přepni to," začal škemrat, samozřejmě, že tu radost mu neudělám, proto jsem ji dala ještě víc nahlas.
„dám ti u toho facku"
„Zajímavé," poznamenala jsem. Snažil se mi mobil jednou rukou sebrat, ale já ho natáhla tak, aby na něj nedosáhl, takže to po chvíli vzdal.
„Věnuj se řízení!" okřikla jsem ho a dál poslouchala písničku.
„liju po tobě svoje děti a šampáňo Moët"
„Proboha vypni to," viděla jsem jeho zoufalost v očích. A taky červeň, která se mu hrnula do tváří.
„Snad se nestydíš za něco, co jsi sám napsal, no ne?" provokovala jsem ho.
„Je to divný, ale před tebou jo."
Přišel mi v ten moment rozkošný, takže jsem ho přestala štvát a písničku opravdu přepnula.
„Děkuju."
„Je za co," odpověděla jsem s úsměvem.
Pustila jsem písničku Better od Khalida a poklepávala prsty do rytmu. Začala jsem si pomalu pobrukovat slova a skončilo to hlasitým zpíváním, ke kterému se po chvíli přidal i Petr, který mě překvapil, že tuhle písničku vůbec zná. Takhle pokračovaly asi další dvě hodiny cesty. Chvilkami jsem přestala zpívat a pouze ho pozorovala, jak se soustředěně dívá na cestu a u toho s úsměvem zpívá.

Konečně aspoň přestalo pršet, takže jsem nemusela litovat toho, že jsem ten deštník nehledala pořádněji.
Začal zpomalovat, až zabrzdil u okraje nějakého lesa. Takže mě jde zabít?
„Jsme tady a vidíš, přežili jsme to i bez řidičáku."
„Ale já to očividně nepřežiju, když mě táhneš do lesa."
„Pojď ty trdlo." Chytil mě za ruku a táhl lesem, až jsme se ocitli před vysokým plotem. Vytáhl z kapsy mobil a začal na plot svítit, dokud v něm nenašel otvor, ke kterému ukázal rukou, aby mě pobídl k prolezení dírou. Neváhala jsem a prolezla.
Když prolezl i on, chytil mě za ruku a táhl někam za sebou. Nechápu, jak se v té tmě může orientovat.
„Počkej tady," zašeptal mi do ucha a zmizel on i jeho teplý dotyk na mé ruce.

Netrvalo dlouho a před mým zrakem se objevil pohádkový výhled. Postupně se začaly osvětlovat různé pouťové atrakce. Obří kolo, řetízkové kolotoče, houpačky, skákací hrad, autíčka a dokonce i horská dráha. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím a měla jsem pocit, že je to jen sen. Nevěděla jsem, kde se to tu vše vzalo, o žádné pouti v okolí jsem nevěděla, ale nehodlala jsem to řešit.

„Tak co na to říkáš, princezno?" promluvil blízko mé tváře.
„Je to dokonalé," zašeptala jsem a neodtrhávala od toho zrak.
„Tak pojď."

Táhl mě opět za ruku za sebou hned k nejbližší atrakci – autíčkům. Naráželi jsme s nimi do sebe, hráli závody, honili se. Bylo to úžasné. Furt jsme se smáli. Úplně jsem zapomněla na to, že mám být za pět hodin ve škole a jsem, kdo ví kde. Bylo mi jedno, že nemám hotové úkoly a nejsem naučená do školy. Soustředila jsem se jen na Petra a všechny atrakce, co jsme zkoušeli ve dvě ráno při svitu měsíce a světýlek, které hrály všemi barvami.

Zrovna jsem slézala ze sedátka kolotoče, když začalo znovu pršet. Petr ke mně přiběhl a držel mi svoji bundu nad hlavou. Já ho u toho pozorovala a to byl ten moment, kdy mi došlo, že jsem v tom až po uši a není cesty zpět, bez toho aby to velmi bolelo. Všiml si toho, jak ho pozoruji.
„Co je?" usmál se.
„Nic. Tak mě napadlo, můžeme tu vůbec být?" snažila jsem se změnit téma.
„Můžeme být všude, dokud na nás nepřijdou."

Po té větě mě políbil. Byl to přesný opak našeho prvního polibku na párty v koupelně na zemi. Tenhle byl pomalý, jemný a hlavně v něm byly dobré emoce, žádný vztek a smutek.

Byl to polibek jako z pohádky. V noci na pouti, za deště. O takových dívky pouze sní a já byla tak neskutečně ráda, že ten můj byl realita.

______________________________

Chci vám na začátek poděkovat za 200 hvězdiček, moc to pro mě znamená :) Dále se chci omluvit za velmi bídné přidávání částí, ale těžce jsem to psaní teď nezvládala. Každopádně v sobotu jdu na Doriana, po něm budu sice pár dní mrtvá, ale pak mám prázdniny, takže se vám to budu snažit vynahradit!