Naděje | Stein27

28. část

„Tak na to, jak jsme chytré! A na vysokou!" zařvala Sofie s panákem v ruce, s kterým švihla do vzduchu, a my ji následovali. Bylo nám úplně jedno, že polovina obsahu skleniček vychrstla na stůl, zem a dokonce i na nás. Měli jsme radost a tak jsme oslavovali. Konečně byla maturita za námi, obě nás přijali na naši vysněnou vysokou a my tak neměli nejbližší tři měsíce a něco vůbec žádné starosti.

„Mám z tebe radost," pošeptal mi Petr do ucha a následně mě políbil. Nemohla jsem být šťastnější. Měla jsem všechno, co jsem si mohla přát. Dokonalý vztah, stresové a dlouho obávané období – maturitu, za sebou a vysněnou školu před sebou (teda ještě tam musím potvrdit studium, ale to už je maličkost.

Dokonce se mi už podařilo téměř zapomenout na celou tu aférku s Dominikem, která mě trápila několik týdnů a kvůli které jsem se jistou dobu nemohla Petrovi podívat ani do očí. Samozřejmě, že mě stále mrzí, že jsem mu neřekla pravdu, ale jak se říká – co oči nevidí, to srdce nebolí. A někdy je lepší mlčet, než říct pravdu, ať už to je pro mé dobro, nebo jeho.

S Dominikem je to od té doby divné. Což je samozřejmě pochopitelné, spíš by bylo divné, kdyby vše bylo normální a my dělali, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Což jsme se sice shodli na tom, že předstírat budeme, ale úplně na to zapomenout přeci nejde. Už se nebavíme jako dřív, což mě opravdu mrzí. Od té doby jsem ho neviděla. Párkrát jsme si za tu dobu psali, ale byly to pouze zdvořilé fráze. On se ptal na maturitu a já na jeho nové písničky.

Z mých myšlenek mě vytrhl křik Michala, kterého jsme na naši oslavu pozvali taky, i přes to, že maturitu neudělal. Přece jen se říká, hvězdy září v září a taky maturitu jistí padající listí. A bylo super ho po takové době zase vidět.

„Chcete někdo?" začal nám před očima mávat pytlíčkem plným barevných kulatých tabletek. Nic, co by mě u něj už překvapovalo. Věděla jsem, že když ho pozveme s námi do klubu na oslavu, bez jeho drog se to neobejde. Což byla má jediná starost. Bála jsem se, že do toho Petra zase stáhne. Dominik mě upozorňoval, že i když někdo závislost překoná, je velmi těžké se k tomu nevrátit, ať už po pár týdnech nebo po letech. Proto jsem si dávala pozor.

„Chceš?" natáhl ruku přímo k Petrovi a ten jen zakroutil hlavou, aby naznačil, že nechce a pevně mi stiskl dlaň. Nemohla jsem se na Michala zlobit, přece jen Petra dnes vidí poprvé a ze všech lidí tady o jeho závislosti vím jen já. Navíc Petr sám o sobě vypadá, že by něco takového neodmítl, takže se Michalovi vůbec nedivím.

„Ježíš s tebou je nuda, co na tobě Val vidí?" zasmál se Michal, myslíc to ze srandy, ale věděla jsem, že to Petra trochu sebralo, když mi zmizel jeho stisk z ruky a má ruka se ocitla sama. Podívala jsem se na něj a viděla, jak sklopeným zrakem pozoruje prázdného panáka a prsty si hraje se stříbrným kroužkem v nose.

„Pojď tančit," navrhla jsem mu, nečekala na jeho odpověď a táhla ho za ruku na parket. Potřebovala jsem mu dostat z hlavy myšlenky, které tam právě měl. Sice jsem nevěděla, na co přesně myslel, ale bylo mi jasné, že to mělo dočinění s tím, co řekl Michal.

„Vůbec neřeš, co Michal řekl," řekla jsem mu, když jsem obmotávala své ruce kolem jeho krku.
„Já se snažím," povzdechl si.
Na to jsem nic neříkala a jen se usmála a následně přitlačila své rty na ty jeho. Po chvíli jsem je začala přesouvat na jeho krk, ale přerušilo mě zběsilé vibrování mého mobilu, oznamující příchozí hovor. Polekaně jsem od něj uskočila a začala lovit mobil v kapce, Petr mě u toho pobaveně pozoroval. Když jsem uviděla jméno volajícího, udělala jsem na něj omluvné gesto a vyběhla před klub, abych měla klid.

„Co potřebuješ?" zeptala jsem se lehce nervózně.
„To už ti nemůžu ani zavolat?" zasmál se Dominik.
„Tak jsem to nemyslela a ty to víš," nasadila jsem káravý hlas. I přes to, co se mezi námi stalo, bych ráda zůstala kamarády, dokonce mi i chyběl, ale věděla jsem, že aby se z toho dostal, potřebuje se ode mě trochu distancovat.
„To je dobře. No ale volám, abych se zeptal, jak dopadla maturita? Jako já vím, že jsi ji udělala, jsi chytrá holka, ale chápeš."
„Ano, udělala jsem ji," usmála jsem se, i když to on vědět nemohl.
„Jsem na tebe hrdý."
„Děkuju," zašeptala jsem. Vážně mi chyběl a uvědomila jsem si to pořádně až teď. Sice mě celá ta noc mrzela, ale mnohem víc mě mrzelo, že jsem téměř přišla o tak dobrého kamaráda.
„A taky jsem dostal za úkol vás pozvat na narozeniny Karla za týden. Tebe a Petra. A pokud nepřijdete, tak mě prý zbijí."
„Kdo je Karlo a proč tam mám jít já? Však mě neznají a já je už vůbec," zasmála jsem se nechápavě.
„Protože znají Petra a chtějí poznat jeho holku. A taky holku, která mi popletla hlavu," dořekl potišeji.
„No tak já to řeknu Petrovi a uvidíme, co je v našich silách. Co mám koupit za dárek kdyžtak?" zeptala jsem se, protože jako slušnost považuji vždy přijít s dárkem na oslavu, i když člověka neznám. Ale na druhou stranu naprosto nenávidím nakupování dárků, protože nikdy nevím, co komu dát.
„Stačí rum a každý bude šťastný," zasmál se.
„Dobře, máte ho mít."
„No nic, tak se měj, oslav tu maturitu, já už jdu spát,"rozloučil se.
„Není na tebe nějak brzo?" podivila jsem se.
„Je, ale dělal jsem celý den na nové písničce, tak ahoj."
„Dobrou noc, Dominiku."

Vrátila jsem se dovnitř a rozešla se hned za Petrem, kterého jsem objala.
„Kdo to byl?" zeptal se zvědavě.
„Dominik, příští týden jdeme na oslavu nějakého... no někoho z nich prostě," sekla jsem se, protože jsem už stihla zapomenout jméno oslavence.
„Karlo, vím," usmál se na mě a pokračoval, „na to se musíš vyspat, protože tolik hovad po kupě už jen tak neuvidíš."