Naděje | Stein27

Epilog

Naštvaně jsem si přitiskla dlaně k uším, snažíc se alespoň trochu utlumit ten příšerný hluk v letadle. Nenávidím děti, nenávidím letadla, nenávidím děti, nenávidím lidi, a ještě jednou nenávidím děti. Měla jsem co dělat, abych se neotočila na sedačce a tu dlaň nepřitiskla spíš na to malé ztělesnění zla. Respektive na ten otvor, z kterého všechen ten uši drásající hluk vychází. Jak vůbec něco, tak malého, dokáže vytvořit tolik hluku?

Zatlačila jsem tu slzu zoufalství, která hrozila, že mi uteče z oka a nadále se sebou sváděla vnitřní boj, abych nespáchala zločin, neskočila z letadla nebo si v nejlepším případě nevyškubala všechny vlasy.

Čas na mobilu jsem kontrolovala zhruba každých osm sekund a v duchu odpočítávala, kolik času ještě zbývá do příletu. Do mojí záchrany z tohohle pekla.

Vytáhla jsem z kapsy sluchátka, které jsem okamžitě strčila do uší a v playlistu našla tu nejvíc hlučnou písničku. Hlasitost jsem dala na maximální stupeň a modlila se, ať to alespoň trochu uleví od toho uřvance za mými zády. Naštěstí to alespoň trochu pomohlo a po několika písničkách a pár tichých nadávek, když se ten čert rozhodl, že mi bude kopat do sedadla, se ozvaly hlasité pokyny k zapnutí pásu, jelikož budeme přistávat.

Netrvalo dlouho a vstávala jsem ze svého sedadla, brala si batoh a mířila z letadla ven. Samozřejmě jsem šla za houfem lidí, protože bych jinak skončila bez svých kufrů a pravděpodobně ještě v dalším letadle.

Dívala jsem se na všechny ty kufry, které na páse přijížděly a stresem z toho, že můj kufr nepřijede, se mi začaly potit dlaně, které jsem utřela do nohavic od riflí. Vždy jsem se děsila toho, že bych kufr ztratila. Nevím, co mě děsilo víc, jestli samotná ztráta kufru, nebo to celé zařizování kolem toho.

Konečně jsem viděla přijíždět svůj kufr a hlasitě jsem si oddechla. Okamžitě jsem ho sebrala, jako kdyby mi ho snad chtěl někdo ukrást, a hnala se k východu. Přesto že jsem ve Francii strávila pět let, v kufru vezu téměř to stejné. Teda až na dva vysokoškolské tituly, které jsem s ustavičnou prací a vytrvalostí získala.

Blížila jsem se k východu a viděla všechny ty lidi, co pobíhali sem a tam a v ten moment mi došlo, že jsem zase zpět. Jenže zpět sice jsem, ale můj život již nikdy nebude takový, jako dříve. Té možnosti jsem se vzdala v moment, co jsem před pěti lety nastoupila do letadla a odletěla do jiné země.

Táhla jsem za sebou ten otřískaný kufr, u kterého hrozilo, že mi kvůli potící se ruce, brzy vypadne. Začínalo mi bušit srdce. Nevím, jestli nervozitou nebo nadšením.

Prošla jsem dveřmi a vánek mě pohladil po tváři a lehce si hrál s mými vlasy. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, snad abych se uklidnila. Když jsem otevřela oči, okamžitě jsem si ho všimla.

Petr stál opřený o auto, které mi tolikrát pyšně ukazoval na videohovorech. Na tváři mu pohrával úsměv a vydal se mi naproti.

______________________

Prosím, přečíst <3

Nemůžu uvěřit, že jsem se po tolika letech dokopala k tomu, abych to dopsala. Původně jsem to vůbec neplánovala, ale rozhodla jsem se začít psát novou fanfikci a nechtěla jsem mít něco nedokončené.

Bohužel si většinu příběhu už ale nepamatuji, takže jsem nemohla napsat nic pořádného, ale jako ukončení jejich cesty to snad stačí. Již od začátku jsem plánovala, že to celé skončí špatně, ale bylo mi blbé vás zklamat ještě více - čekáním a ještě špatným koncem, proto jsem se rozhodla, že se k sobě vrátí.

Zpět k důvodu, proč jsem to dopsala. Ano, píšu novou ff a první díl přidám hned za chvíli, pokud toto čtete, pravděpodobně je už venku. Bohužel není o českých rapperech, ale o kpop skupině Riize, hlavně o členovi jménem Sungchan. Byla bych velmi ráda, kdybyste příběhu dali šanci. Nemusíte mít rádi kpop, v samotném příběhu nijak figurovat nebude, jde pouze o postavy. Samotný příběh se bude odehrávat v prostředí vysoké školy. Takže pokud máte mé psaní rádi, budu vám opravdu vděčná, když na to mrknete (pokud tady vůbec ještě někdo je, přece jen je to několik let).

Pokud se u mého dalšího příběhu už nesetkáme, tak vám přeji vše nejlepší do života a doufám, že jsem vám tímto příběhem přinesla alespoň trochu radosti, protože vy jste mi jí skrze komentáře přivedli mnoho.