Naděje | Stein27

12. část

Nakonec jsme se s Petrem včera dohodli, že půjdeme dneska ve tři odpoledne. Momentálně je dvanáct a já furt ležím v posteli. Hned po tom, co jsme se včera domluvili, jsem usnula a vzbudila se až teď. A to je přesně důvod, proč nemám ráda akce, prospím po nich půl života.

Jedinou výhodou mého dlouhého spánku je to, že se teď stresuji z toho, že to vůbec nestihnu a ne ze samotné schůzky. Nedá se nic dělat, zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Budu muset zavolat Sofii, ať mi pomůže. Sice toho budu litovat, ale ona bude mít radost a navíc mi pomůže. Najela jsem na kontakty a našla její jméno. Zmáčkla jsme ikonku telefonu a dala si mobil k uchu, okamžitě začalo vyzvánět. Netrvalo dlouho a hned hovor přijala.
„Ty nikdy nevoláš, takže to znamená, že tě buď někdo unesl, nebo se ti ztratil pes. Takže co z toho? Doufám, že to není ten pes, Berry mám ráda, nepřežila bych, kdyby se ztratila," začala kecat dřív, než jsem stihla něco říct.
„Drž hubu a poslouchej, ty vole. Jsem v pohodě já i pes, tak se uklidni. Potřebuji pomoc, co teď děláš?"
„Víc neříkej, jsem na cestě!" a s tím to típla. Však ani neví, co vůbec chci?

Sofie nelhala, opravdu mi po deseti minutách bušila na dveře. Otevřela jsem jí dveře a zděsila se, protože s sebou táhla tři plné igelitky.
„Proboha co to máš?" zeptala jsem se jí.
„No, nevím, proč jsi mě vůbec volala, takže jsem pro jistotu vzala nějaké oblečení, malovátka, jídlo a tak no," nevinně se na mě usmála. Zamumlala jsem tiché fajn a vedla ji do svého pokoje, kde mi hned skočila na postel a začala otravovat kočku.
„Mám rande," řekla jsem potichu. Sofie se hned zastavila v dalším pohybu na pohlazení kotěte. Podívala se na mě v šoku s otázkou v očích, jestli to opravdu myslím vážně, já jen přikývla. Prudce vyskočila na nohy, rozběhla se a skočila po mně. Já to nečekala, takže jsme skončily na zemi, mezitím co ona křičela: „Konečně nastal ten čas! Čekala jsem na to celý život! Proboha na co čekáš, táhni do sprchy, já mezitím vyberu outfit, dělej!"

Těžce jsem se postavila zpátky na své nohy a rozešla jsem se ke koupelně, když mě zastavila další její otázka: „Počkej, s kým vlastně jdeš?"
„S Petrem," odpověděla jsem chabě a šla dál do koupelny, ještě jsem za sebou slyšela další nadšený výskot a pištění.

Konečně jsem seděla před zrcadlem, Sofie se mi snažila udělat něco s vlasy a já se malovala, což ale moc dobře nešlo, protože jsem furt hýbala hlavou pod náporem Sofiiného zuřivého česání a žehlení vlasů.
Když jsem konečně měla hotové vlasy a makeup, s kterým mi pak ještě Sofie trochu pomohla, byly dvě hodiny odpoledne, což znamená, že mi zbývá pouhá hodina.

„Koukej, co jsem ti vybrala," řekla mi Sofie, mezitím co mi před oči nacpala tři ověšená ramínka. Bez přemýšlení jsem vybrala prostřední outfit, který se skládal z obyčejných černých riflí a bílého trička. Většinu času totiž upřednostňuji jednoduchost. Hodila jsem to na sebe, ještě se navoněla a mohla jsem pomalu vyrazit.

„Nebuď nervózní, neříkej sračky, buď milá, nesměj se malým dětem, když spadnou, nejez mu jeho jídlo, nemluv o jiných klucích a tak."
„Wow, hahaha moc děkuji za užitečné rady, čau," protočila jsem nad jejími kecy oči a ironicky se zasmála.

Rozhodla jsem se, že půjdu pěšky, abych ze sebe aspoň trochu dostala nervozitu, navíc mám ještě dvacet minut a cesta tam trvá zhruba deset. Domluvili jsme se, že zajdeme do McDonaldu, takže nemůžu být spokojenější.

Už z dálky, když jsem se přibližovala, jsem viděla, jak přešlapuje před vchodem. Z pohledu na něj, se mi rozbušilo srdce. Viděla jsem ho z profilu, měl upravené vlasy, v uších airpody a na sobě šedý kabát. Nemůžu uvěřit, že takový kluk se mnou někam jde. Však vedle něj budu vypadat jak nějaká chudinka.