Naděje | Stein27

24. část

Položila jsem tašku z nákupu před dveře, abych mohla v přední kapsy batohu vylovit klíče a odemknout. To se mi s menšími komplikacemi po chvíli konečně povedlo. Už bych si v tom batohu měla uklidit, nikdy tam nemůžu nic najít.

Zavřela jsem za sebou dveře, a když jsem nesla nákup do kuchyně, do mých uší narazil hlasitý smích obou kluků. Co se to tam děje?

„Vypadá to, že už ti je líp," podívala jsem se nevěřícně na Petra, který seděl vedle Dominika na gauči a vypadal úplně v pořádku. Dívali se na něco v televizi a ani nezaregistrovali, že už jsem přišla. Až když jsem promluvila, vyděšeně se na mě oba podívali.

„Neslyšel jsem tě přicházet," usmál se na mě Nik a pokračoval, „co dobrého si koupila?"
„To ti řeknu, až mi vysvětlíte, co se tu děje, protože když jsem tu byla naposledy, Petr málem umíral," zamračeně jsem přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a založila si ruce na prsou, abych působila neústupným dojmem. Můj mozek nepobíral, co se tu semlelo, že najednou vypadá, jako kdyby se posledních několik dní vůbec neuskutečnilo.

„Co kdybys mi šla ukázat nákup a já ti to vysvětlil?" postavil se Dominik, ani nečekal na mou odpověď a táhl mě za ruku do kuchyně. Zavřel za námi dokonce dveře, což mi dalo jasně najevo, že nechce, aby nás Petr slyšel, protože bude mluvit o choulostivém tématu, který se ho týkal. Teda pokud se mi ovšem zrovna Dominik nerozhodl říct jeho životní tajemství o nějaké trapné situaci z jeho prvního stupně a prohloubit tak naše kamarádství, to by celá tato situace taky dávala smysl, ale je o něco méně pravděpodobná.

„Musím ti vysvětlit, jak to teď bude," povzdechl si.
„Jsem jedno velké ucho."
„Nemůže jen tak ze dne na den vysadit, jasný? Musí postupně snižovat dávky, pokud nechceš, aby se ti z něj stala úplná troska. Je to pro tělo velký šok. Jenže nevím, jak to udělat. Ty mu ty příděly dávat nemůžeš, protože se v tom nevyznáš a on sám už vůbec, protože víme, jak by to mohlo dopadnout."
Snažila jsem se zpracovat v hlavě to, co mi teď řekl. Takže teďka je vlastně zase zfetovaný? Ale dávalo by to smysl, přece jen se tenhle postup u závislostí používá. Nechápu, že mi to nedošlo hned.

„Můžeš tu bydlet. Mamka teď stejně bude přes měsíc v Německu," nabídla jsem mu. Přece jen by to bylo nejlepší a nejjednodušší řešení pro všechny.
„To zní sice fajn, ale já vás nechci poslouchat, jak budete prcat a dělat vám tu křena," zasmál se.
„Můžeš se přidat," pokrčila jsem rameny a nasadila vážný výraz. On se zastavil a vypadalo to, jako kdyby mu zaskočila slina. Nad jeho pohledem jsem se rozesmála.

On se zamračil a rozešel se ke mně. V ten moment z něj šel strach, já sice věděla, že jeho se bát opravdu nemusím, ale z reflexu jsem ustoupila a narazila zády do stěny. Přistoupil ke mně, vzal moji bradu mezi jeho palec a ukazovák a zvedl mi tím pohled. I přes to, že jsem vcelku dost vysoká, musela jsem mít hlavu pořádně zakloněnou, abych mu viděla do očí, zvlášť když stál tak blízko.

„Neprovokuj," zašeptal, na chvíli se odmlčel a naklonil se ke mně ještě blíže, pak pokračoval, „a nabídku přijímám, budu zde bydlet."
S tím se sebral a odešel zpět za Petrem. Já tam ještě několik sekund stála, než jsem se vzpamatovala z toho, co se to právě stalo. Celým mým tělem projel divný proud energie a lhala bych, kdybych řekla, že to ve mně nevyvolalo zajímavé vzrušení.

Abych se zabavila, začala jsem dělat těstoviny s masem, které ale nezabraly moc času, takže jsem po půl hodině stála nad uvařeným jídlem a přemýšlela, co budu dělat dál. Rozešla jsem se do obýváku, kde kluci stále zažívali největší kopec srandy nad nějakými videi.
„Udělala jsem jídlo, tak si jděte dát," promluvila jsem a oni se rychlostí blesku zvedli a rozběhli se do kuchyně. Tak snad mi tam taky něco nechají.

Sedla jsem si na gauč a zapnula na televizi Netflix, aby mi kluci po návratu nemohli televizi zase zabrat. Pustila jsem si už po několikátý film Lady Bird. Nebudu lhát, dívám se na to jen kvůli Timothéeho Chalameta. Dívala jsem se v klidu, dokud nepřišli kluci, kteří můj milovaný klid narušili tím, že skočili na gauč vedle mě – každý z jedné strany. A tohle budu muset vydržet kdoví, jak dlouho. Už teď toho lituji.

„Fuj, co to je za buzíka," zašklebil se Petr, při pohledu na mého milovaného herce.
„Můj budoucí manžel," odbyla jsem ho.
„Aha, fajn," řekl uraženě a už se na mě nepodíval. Fakt jak malé děcko.

„No hele, já si pojedu domů pro nějaké věci," zvedl se po chvilce dívání se na film Dominik. Bylo očividné, že ho to vůbec nebavilo a konečně přišel na něco, co ho z té nudy vyprostí. Sotva to dořekl a zmizel mi z dohledu.

„A co jdeme dělat my?" promluvil na mě konečně zase Péťa.
„No nevím jak ty, ale já koukám na film," odpověděla jsem a neodtrhla jsem zrak od obrazovky.
„Ale notak, pojďme něco dělat," začal prosit.
„A co bys chtěl dělat?" zeptala jsem se a stopla film, aby mi neutekla ani sekunda mojí lásky v televizi.
„No jeden nápad bych měl," zazubil se na mě.
„Tak si svůj nápad nech pro sebe, já se jdu dodívat na film," vyplázla jsem na něj jazyk a zase pustila film.

__________________________

Achjo, mě už ta karanténa tak nebaví :D Každopádně, dejte mi vědět do komentářů, co si myslíte, že ten debil Dominik zkouší :DD