Naděje | Stein27

5. část

Vzbudila mě strašná rána a následné nadávky. A jakoby to nestačilo, leknutím mi skočil pes na břicho a kočka škrábla do ruky. Nádherný budíček.

Vyškrábala jsem se z postele a mířila si to ke zdroji mého probuzení. Cestou jsem si třela rukou poškrábané místo, které začínalo pálit.
Když jsem se konečně došourala do obývacího pokoje, zrak mi padl na rozpláclého kluka na zemi, který se zmateně díval kolem sebe. Pohled na něj mě rozesmál. Vypadal asi jako já, když v hodině stavebních konstrukcí počítáme výztuže do oboustranně vetknuté desky.

„Dobré ráno," usmála jsem se na něj. Snažila jsem se působit mile, ale spíš jsem se mu vysmála za to, jak právě vypadal.
„Um.. Ahoj?" promluvil se značným zmatením, které ještě posílilo nadzvednuté obočí. Poprvé jsem uslyšela jeho hlas a překvapilo mě, jak je hluboký. Náhle mě zajímalo, jestli je tak hluboký normálně, nebo jako důsledek nedávného probuzení.
„Jak se cítíš?" zeptala jsem se se zájmem a opřela jsem se u toho tělem o zárubeň dveří.
„Upřímně? Mám pocit, že mám asi dvě minuty a třicet sekund, než mě budeš moct odvézt do kafilérky. Asi mi bouchne hlava, mám saharu v hrdlu a cítím se jak po týdnu beze spánku," dořekl a podíval se na mě zuboženým výrazem. Já se nad tím jen zasmála. No co, ve finále si za to může sám, no ne? Nikdo do něj ten fet necpal. Teda alespoň se to domnívám.
„Víš co? Já nám půjdu udělat snídani a ty mi u toho povyprávíš, cos to včera vyváděl."

S námahou se postavil, sundal divnými škubavými pohyby mikinu a došel až do kuchyně, kde hned padl na židli, ruce složil na stůl a opřel si o ně bradu. Já mezitím už rozpalovala pánvičku, na kterou jsem dala několik plátků slaniny. Mezitím, co se smažila, otočila jsem se na něj a sedla si na kuchyňskou linku. Všimla jsem si, že jeho modré oči, které teď bez rozšířených panenek vyniknou ještě více, mě upřeně pozorují. Pohled jsem mu oplatila. Bylo na něm vidět, že neví, jak se má chovat a říkat. Díky toho, že si sundal mikinu, mi umožnil pohled na několik tetování. Začínají na krku, kde se na jedné straně táhne několik písmen a na druhé ční obrovský pavouk, což sice nechápu, kdo by si nechal vytetovat pavouka, ale budiž. Další tetování se objevují na pravé ruce, kde jich má rovnou několik a zakončují to dva nápisy na hřbetech rukou. Pokračovala jsem pohledem na hlavu, kterou pokrývají rozcuchané špinavě blonďaté vlasy. Na pravé straně čela je malá odřeninka, kterou způsobil náraz o zeď, když jsem ho položila při čekání na taxík. Při pohledu na ni mi zacukaly koutky úst, při vzpomínce, jak jsem s ním třískla. Radši jsem pokračovala v pozorování. Od trošku většího nosu odtahuje pozornost lesklý stříbrný kroužek v levé nosní dírce a pod nosem plné rty. Vlastně se jedná o vcelku pohledného kluka, když ho poprvé analyzuji na světle a bez alkoholu v krvi.

„Tak co? Hodláš mi říct, co sis to včera vzal? Nebo spíš kolik? Nebo proč vůbec?" prolomila jsem hrobové ticho, které přerušovalo jen prskání slaniny na plotně.
„Já...," na chvíli se odmlčel a podíval se do strany, pak pokračoval, „jsem ti opravdu vděčný, že ses o mě postarala, i když jsi vůbec nemusela, když mě ani neznáš, ale fakt o tom nechci mluvit."
„Fajn," odpověděla jsme stroze a otočila se k pánvi a dělala, že jsem příliš zaměstnaná pícháním do slaniny vidličkou. Byla jsem naštvaná a nechtěla jsem, aby si toho všimnul. Vím, že mi nedluží žádné vysvětlení, ale přece jen by mi nějaké objasnění mohl nabídnout, když už jsem se o něj starala. Taky jsem prostě strašně zvědavý člověk, i když se jedná o věci, do kterých mi je velké nic.

Když byla snídaně hotová, naložila jsem na dva talíře a přinesla to na stůl. On se do toho hned pustil. Já už brala do rukou příbor, ale začal mi vyzvánět mobil vedle talíře, který na displeji ukazoval, že mi volá Sofie. Bez rozmýšlení jsem to vzala, i přes to, jak hovory nemám ráda. Chtěla jsme vědět, jak včera dopadla.

„Týno," vydechla, „bála jsem se o tebe. Včera jsi bez rozloučení zmizela, nevěděla jsem, jestli se ti něco nestalo."
„Byla jsi příliš zaměstnaná rty nějakého kluka," zasmála jsem se, „přestalo mě to tam bavit, tak jsem šla prostě domů." řekla jsem a pohled mi padl na modré oči, které mě bez mrknutí pozorovaly. Podívala jsem se na něj trochu zahanbeně, bylo mi blbé, že jsem ho takhle zatajila, ale bylo mi jasné, že kdybych jí to řekla teď, do deseti minut by mi bušila na dveře.
„No jen abys mi nelhala a neměla tam u sebe nějakého kluka!" řekla ze srandy.
„Má," promluvil Petr dnes už asi po třetí. Otevřela jsem pusu v údivu a ublíženě se na něj podívala.
„Týno! Koho tam máš ty poběhlice! Okamžitě mi všechno-„ dál jsem ji neslyšela, protože jsem to típla a nespouštěla jsem z něj svůj naštvaný pohled.

„Jak jsi mě mohl zradit!" zařvala jsem na něj.
„Kamarádce bys lhát neměla," zasmál se. Já jen zoufale složila tvář do dlaní. Věděla jsem, že v pondělí ve škole mě čeká hotový policejní výslech a nedivila bych se, kdyby mi u toho svítila bleskem do tváře, aby dodala na dramatičnosti.

Po snídani jsem vše uklidila a vzpomněla si na noční rozhovor s jeho kamarádem.
„Teď jsem si vzpomněla, vyvolával ti furt nějakej Kevin či co, prý mu máš zavolat."
„Sakra! No už budu asi muset jít," konstatoval a začal si sbírat věci. Šla jsem ho vyprovodit ke dveřím.

„Ještě jednou za všechno děkuji. Jo a jsem Petr,"usmál se a podal mi ruku, kterou jsem s lehkým ušklíbnutím, jelikož jsemjeho jméno už znala, přijala.
„Valentýna."