Naděje | Stein27

22. část

Vzbudila mě rána do obličeje. Polekaně jsem si sedla, jen abych zjistila, že mi střelil Nik pěstí ze spaní. No co si budeme, tahle malá postel pro jednoho opravdu nebyla stvořena pro dva, ještě k tomu pro dvoumetrové hovado. Bouchla jsem do něj, abych nebyla vzhůru sama. Zmateně se na mě podíval, něco zabručel a spal dál. Tak to teda ne. Chytla jsem ho za nohu a začala ho tahat dolů z postele. Netrvalo dlouho a začal se kroutit jako žížala, aby mi unikl se sevření.
„Nech toho vole, chci spát," začal nadávat.
„To určitě, vzbudil si mě, tak já vzbudím tebe."
„Fajn," vzdal to nakonec a posadil se na postel. S radostí z toho, že jsem dosáhla svého, jsem skočila na matraci vedle něj. Divila jsem se, že mám po takové noci ještě tolik energie.
„Jak ti je?" zeptal se mě.
„Teď to myslíš jak? Blít se mi už nechce a ohledně Petra... Já nevím," povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla, co se včera dělo.
„Musíš si s ním o tom promluvit. Val, drogy jsou snad největší závislost, člověk jen tak nezvládne přestat, zkus to pochopit," řekl a povzbudivě mě pohladil po zádech. Nechtěla jsem to teď řešit.

„Už bych měla jít domů, mamka mě určitě shání. Hodil bys mě prosím tě?"
„Jasně, kolik je vůbec hodin?" zeptal se a já si uvědomila, že ani nevím, kde mám mobil. Našla jsem ho zahrabaný pod peřinou. Měla jsem 25 zmeškaných hovorů a nespočet zpráv. Všechny od Petra, pár jich bylo i od Sofie. Divím se, že najednou se mi snažil dovolat, když včera se o to ani nepokoušel. Podívala jsem se na hodiny a zhrozila se.
„Je skoro dvanáct."
„Kurva, měl jsem už dávno někde být. Promiň, ale zvládneš se nějak dostat domů?" zeptal se se starostí v očích. Podívala jsem se na mapy, kde to vůbec jsem, protože si cestu autem moc nepamatuji. Zjistila jsem, že jsem od domu asi jen pět kilometrů, což zvládnu dojít pěšky, nebo můžu skočit na nějaký autobus.
„Jo, zvládnu. Tak já už půjdu, ahoj," rozloučila jsem se s ním a vydala se na odchod, on mě ale zastavil pevným stiskem na ruce a vtáhl mě do objetí. Obtočila jsem kolem něj ruce a užívala si ten pocit. Byla jsem ráda, že jsem si našla kamaráda, jako je on. Když jsem ho poprvé potkala, vůbec by mě nenapadlo, že by on mohl být někdo, s kým bych řešila své trable. Vypadal spíše jako někdo, kdo by se mě snažil dostat do postele, než někdo, kdo mě bude brečící utěšovat.

Rozhodla jsem se jít domů pěšky, abych si vyčistila hlavu. Jenže nakonec jsem tak moc přemýšlela, že jsem si ani neuvědomila, že jsem skoro doma. Blížila jsem se k mému vchodu, ale viděla jsem před dveřmi sedět nějakou osobu s kapucí na hlavě. Myslela jsem si, že je to nějaký bezdomovec, takže jsem začala přemýšlet, jak se domů dostat bez toho, abych kolem něj musela projít. Nevím, jestli jsem sama, ale vždy je mi nepříjemné kolem těchto lidí chodit, když vím, kolik lidí přepadli a podobně.

Jenže čím víc jsem se blížila, tím víc mi byl povědomý – Petr. Co tu proboha dělá? Došla jsem přímo před něj a zastavila se. Vzhlédl ke mně a zhrozila jsem se, takového jsem ho nikdy neviděla. Měl červené nateklé oči, byl celý bledý a velké kruhy pod očima. Celý se klepal a křečovitě něco svíral v dlani.

„Kdes byla?" zeptal se a zase sklonil hlavu.
„S Nikem."
„Aha," odpověděl suše a pořád se na mě ani nepodíval. To tu na mě čekal, aby mi řekl aha? Navíc stejně věděl, kde jsem, však si s ním včera volal, tak na co si tu teď hraje?
„Co tu děláš?"
„Čekám na tebe," pokrčil rameny.
„Jak dlouho?"
„Nevím, asi od čtyř ráno," začal si hrát s tkaničkami bot. To snad nemyslí vážně. Vždyť ráno byla hrozná zima. Navíc tu čeká přes osm hodin.
„Proboha blázníš? Vstávej," chytla jsem ho za ruku a snažila se ho vytáhnout, ale vůbec mi to nešlo, protože nespolupracoval. Zajímavé, že když byl úplně mimo na záchodech první den, co jsem ho potkala, zvednout jsem ho zvládla.
„Spala jsi s ním?" zeptal se a konečně se na mě podíval. Měl oči zalité slzami a obočí skrčené bolestí. Jak ho to napadlo? Klekla jsem si před něj, když se neměl k postavení. Chytla jsem pravou dlaní jeho tvář, aby se na mě díval a nesklopil zase pohled. Trhalo mi srdce vidět ho takhle. Sice si za to prakticky mohl sám, protože mi lhal, ale vidět ho teď takhle, mě donutilo mu vše odpustit. Vím, jsem slabá, ale kdo by tomuhle odolal?
„Jak tě to vůbec napadlo? Nic takového bych ti neudělala," zašeptala jsem a v ten moment mi padl na klín a začal se otřásat vzlyky.
„Pojď nahoru, nemůžeš tu tak být," zkusila jsem ho dostat ke mně domů znovu, tentokrát to bylo úspěšnější a opravdu se postavil a šel za mnou do mého bytu. Dveře byly zamknuté, což značí, že je mamka zase pryč, což se mi teďka hodilo. Stále brečel a moc nevnímal, takže jsem mu sundala boty a vedla ho do mého pokoje na postel, kde se okamžitě schoulil do klubíčka. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Celkově jsem nikdy neviděla takhle zlomeného kluka, takže jsem opravdu nevěděla, jak se v takové situaci chovat a jak dlouho to může trvat.

„Proč brečíš?" zeptala jsem se. Nebudu lhát, s utěšováním brečících lidí to moc neumím, proto jsem nevěděla, co v takové situaci dělat, ale zjistit příčinu, mi přišel jako dobrý start.
„Nezasloužím si tě," vykoktal mezi vzlyky. Vystrašeně jsem se na něj podívala, jestli to myslí vážně.
„To není pravda, ani na to nemysli. Jak tě to napadlo?"
„Lhal jsem ti, měla jsi plné právo se mi nějak pomstít a neudělala jsi to. A teď mi zase pomáháš."
„Ale tak to ve vztahu chodí. Člověk musí dělat kompromisy, odpouštět a nevzdat to všechno po jedné chybě."
„Takže mi dáš ještě šanci?" podíval se na mě. Viděla jsem, jak byl zlomený a já prostě nemohla jinak.
„Ano, ale musíš mi vážně slíbit, že s tím skončíš. A pokud si myslíš, že to sám nezvládneš, najdeš si nějakou odbornou pomoc."
„Slibuju."

Po tom jsem si sedla vedle něj, on položil hlavu domého klína a já si hrála s jeho vlasy, mezitím co pomalu utichaly jehovzlyky.

_____________________________________

Hlásím se s dalším dílem! Myslela jsem si, že když jsem jen doma, tak budu psát o sto šest, ale máme tolik úkolů, že na psaní už není vůbec nálada :D A musím si vám postěžovat. Nehorázně mě sere, jak maturanti schytávají bídu jen kvůli toho, že možná dostaneme maturitu z vysvědčení.. Ale vůbec nemyslí na to, že sedíme v depresi doma v nevědomí, jestli se máme učit, kdy maturujeme a z čeho vůbec. Tak se mějte, zase u dalšího dílu! :)