Naděje | Stein27

27. část

„Počkáš na mě aspoň, nebo poběžíš kilometr přede mnou? Stejně máš klíče jen ty, tak čekej ty vole," řekl udýchaně Nik, když mě doběhl. Měl pravdu, domů jsem téměř běžela, asi s cílem všemu tomu předtím utéct.
„Proč si to udělal?" zeptala jsem se na rovinu.
„Protože jsem to chtěl udělat celou dobu a teď jsem se neovládl, protože jsem opilý," řekl popravdě.
„Ty ani nevíš, jak moc jsi mi zavařil," vyčetla jsem mu.
„Nebránila ses," konstatoval.
„Já vím!" řekla jsem vyděšeně. Nevím, jestli jsem byla víc naštvaná na něj, že to udělal, nebo na sebe. Ne, vím to, určitě na sebe. Mohla jsem ho jednoduše odstrčit a říct mu, ať to už nikdy nezkouší, ale já místo toho spolupracovala. Proč jsem to vůbec udělala?
„Pojď domů," položil opatrně ruku na mé lopatky a vedl mě směrem domů. Před chvílí jsem běžela domů jako o závod a teď jsem nebyla schopná téměř jít, kvůli počtu myšlenek, které jsem v hlavě ani nestíhala vstřebávat.

Zbytek cesty už jsme ani jeden nepromluvili. Hned jak jsme přišli domů, jsem zalezla do koupelny, kde jsem stála pod horkým proudem sprchy. V hlavě mi létala hromada myšlenek, ale jen jedna tam utkvěla a já se rozhodla, zjistit na ni odpověď. Nebylo to ani tak nic důležitého, spíš šlo o moji zvědavost. Vylezla jsem ze sprchy, osušila se a hodila na sebe tričko. Odnesla jsem si své věci do pokoje a pak si to zamířila do obývacího pokoje, kde na rozloženém gauči trávil Dominik noci téměř celý poslední měsíc.

„Mám otázku," zašeptala jsem do ticha. Celý pokoj osvěcovalo jen akvárium a mobil, který držel v ruce, který mu svítil přímo do obličeje, takže jsem viděla, jak mě netrpělivě pozoruje.
„Jak dlouho, už to tak cítíš?"
„Nevím, asi od té doby, co jsme se začali bavit po tom koncertě."
„Však to je prakticky celou dobu," řekla jsem překvapeně. On jako odpověď udělal jen tiché hm.
„Proč si teda se vším pomáhal Petrovi? Proč si mi furt říkal, ať mu dávám další šance, ať to s ním nevzdávám a všechno? Pomohl si mu přestat brát drogy, jen aby si mě udržel... Prostě proč? Vždyť by dávalo větší smysl, kdyby ses nás snažil rozdělit," říkala jsem nahlas své zmatené myšlenky.
„Valentýno," zastavil mě v dalším mluvení, vytáhl se z lehu do sedu naproti mě, chytil mé rozklepané ruce a hleděl mi do očí, pak pokračoval, „když ti na někom záleží tak moc, jako mně na tobě, záleží ti víc na jeho štěstí, než na tom vlastním. A já chtěl, ať je šťastný aspoň jeden z nás."

Neměla jsem slov. Nikdy mi nikdo neřekl tak úžasného, ale smutného zároveň. Do očí se mi chtě nechtě nahnaly slzy a já se jich snažila zbavit zběsilým mrkáním, což ale nepomohlo a jedna si našla cestu ven z oka. Pomalu mi stékala po tváří, v dalším pohybu jí však zabránil Dominik, který ji setřel palcem.

„Já... asi už půjdu spát," snažila jsem se vykroutit z téhle situace. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět, proto jsem se snažila vymluvit na spánek, i když jsem věděla, že kdybych si teď lehla, pravděpodobně bych několik hodin neusnula.
„Buď tu ještě chvíli, prosím," zaprosil. Poté si lehl a ukázal na místo vedle sebe. Uvažovala jsem nad tím a nakonec si lehla vedle něj, dávajíc si dobrý pozor na to, aby mezi námi byla bezpečná vzdálenost. Jen jsme leželi a dívali se tomu druhému do očí. Po chvíli ke mně natáhl ruku a začal se mi přehrabovat ve vlasech.
„Petr má takové štěstí a ani si to pořádně neuvědomuje," povzdechl si. Zůstala jsem ticho, protože jsem opět nevěděla, co na to říct. Po chvíli Dominik usnul. Snažila jsem se opatrně dostat zpod jeho ruky bez toho, abych ho vzbudila, ale když zamumlal tiché: „Kam jdeš?", bylo mi jasné, že zas tak opatrné to asi nebylo.
„Musím k sobě, Petr se může každou chvílí vrátit," odpověděla jsem a rozešla se k sobě do postele. Ještě jsem se na něj naposledy podívala, jak se převaluje na druhý bok a přitahuje si deku víc ke krku.

Ráno jsem se vzbudila s mírnou bolestí hlavy, kterou však přerazila bolest zad. Okamžitě jsem se zhrozila při myšlence na zdroj té bolesti. Pak jsem si vzpomněla na zbytek. Složila jsem hlavu do rukou a zoufale si povzdechla. Doufám, že Dominik vážně dodrží, co řekl, a Petr se to nedozví. Což mě dovádí k myšlence, kde je Petr? Přece jen si nepamatuji, že by v noci přišel, takže by byl asi dobrý nápad se po něm jít podívat.

Hodila jsem na sebe župan a šla do obýváku, kde jsem slyšela tichý smích a povídání. Když jsem tam přišla, kluci ztichli.
„Co se tu děje?" zeptala jsem se při pohledu na Petra, který do sebe cpal párky s chlebem a Dominika, který si skládal oblečení a dával ho do kufru.
„Ty odcházíš?" zeptala jsem se lehce vyděšeně a z části i smutně.
„Jo, vždyť už to je skoro měsíc, tvoje mamka se brzy vrátí a Petr už je na tom stejně dobře, nemám jediný důvod tu být."
„Aha," řekla jsem tiše a dál nic neříkala, jen jsem ho pozorovala, jak si balí všechny věci.

„A co ty, užil sis to včera s kamarády? Ani nevím, kdy jsi přišel domů," zeptala jsem se po chvíli Petra.
„Jo, bylo to fajn. A přišel jsem až ráno, nakonec jsme šli ke Calinovi domů."
„Aha, to je super, že sis to užil," dala jsem mu letmou pusu a šla se do pokoje převléct.

Když jsem se vrátila, Dominik už stál v chodbě i s kufrem a obouval se.

„Budeme se dál bavit normálně?" zeptala jsem se potichu, aby mě Petr neslyšel.
„Val, nechci o tebe přijít, jen mi dej čas," podíval se na mě smutně.
„Dobře," kývla jsem hlavou na důkaz, že rozumím.
„Tak zatím ahoj," usmál se na mě a roztáhl ruce, já k němu přišla a nechala se schovat v objetí. Bylo mi ho neskutečně líto a ještě víc líto mi bylo, že jsem mu prakticky neměla jak pomoct. Pustil mě z objetí a otevřel dveře. Vyšel na chodbu i s kufrem v ruce.
„Ahoj," zašeptala jsem. On se naposledy usmál a sklonil se, aby mě políbil na čelo. Pak mi zmizel z pohledu.

„Ty vole, to bylo dojemný, kdybych vás oba neznal, myslel bych si, že jste spolu," zasmál se Petr a pak mě objal kolem ramen.
„Haha, dobrej vtip," falešně jsem se zasmála, ale bodlo mě u srdce z toho, že jsem mu musela lhát. Teda ne že bych s Dominikem byla, ale vždyť vy chápete.

_______________________________

Po delší době se vám hlásím s dalším dílem :D Tenhle jsem měla napsané už 2 týdny, ale ať teď jsem se dokopala k tomu, ho přidat :D Nemám teď nějak náladu na psaní, takže nevím, kdy se vám ohlásím s dalším, tak zatím se mějte dobře a dodržujte všechny příkazy, ať jste zdraví!