Naděje | Stein27

2. část

Cigaretu jsem na několik tahů rychle vykouřila, abychom už mohli jít do tepla, protože se mi tím chladem už třepaly kolena. Důsledkem mé několikatýdenní absenci užívání nikotinu, mě začaly pálit plíce.

Alex nám otevřel těžké železné dveře, které vedly do klubu a hned při vkročení dovnitř, do mého těla narazilo dusno, zápach zpocených těl, alkoholu a nedostatek kyslíku. Samozřejmě, že když jste opilí, tak nic takového nevnímáte, ale to zrovna nebyl můj případ a nebyla jsem si jistá, jestli vůbec pít chci.

To za mě však náhle rozhodli moji kamarádi. Sofie mě chytla za jednu ruku, Alex za druhou a Michal mě pro jistotu tlačil do zad, jako kdybych snad mohla v tom sevření utéct. A už si to mířili i se mnou k baru.
„Osm panáků vodky!" křikla Sofie na barmana, který hned vytáhl osm malých skleniček a začal do nich rozlévat průhlednou tekutinu.
„A zápitek ti nic neříká, debile?" zeptala jsem se jí.
„No však od toho máš ty dva panáky, jedním to zapiješ, chytrý ne?" oznámila mi to s mírně zamračeným obličejem, jako kdyby to bylo jasný jak facka.
Imaginárně jsem se plácnula do čela, protože tímhle způsobem to opravdu nedopadne dobře. Na další myšlenky už ale nebyl čas, protože před námi byla postavena naše objednávka.

„Tak do každé nohy!" zakřičel Alex a už to do sebe lil.
Rychle jsem ten hnus kopla do sebe a následně se zašklebila. Okamžitě mě začal alkohol nepříjemně hřát v žaludku, ale věděla jsem, že jestli nebudu pít, nebudu si to tu užívat a budu jen znuděně sedět někde v rohu a čekat, až bude konec.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Většina lidí už se motala, opírala se a chytala každého pevného záchytného bodu. Našlo se i pár lidí, kteří byli úplně vypnutí a někteří byli pro změnu živí až moc, což jsem usoudila podle toho, jak zuřivě si svoji energii vybíjeli na cizích rtech.

„Dáme další rundu?" navrhla jsem z ničeho nic a všichni se na mě překvapeně podívali. Nápad se jim ale líbil, jelikož se před námi do pár sekund objevily zase plné panáky. Zase jsme to do sebe rychle kopli.

„Val, tak jaký je na dnešek plán? Jdeme klofnout nějakého cápka?" koukla na mě Sof, která se už lehce přiopile usmívala. Mně už alkohol taky začal stoupat do hlavy, protože mi proudilo horko žilami a lehce se mi vlnil obraz před očima.
„Já ti nevím, Sof. Uvidíme, jak se dnešek vyvrbí. Jdeme tančit?" navrhla jsem, aby se už dál neřešilo nabalování kluků. Je od Sofie sice milé, že se mi snaží furt někoho dohodit, stále mě s někým seznamuje a v klubu mě k tomu nutí taky, ale pochybuji, že bych zrovna v klubu našla nějakou lásku mého života. Možná tak lásku na jednu noc, což zrovna není úplně něco, co bych hledala. Navíc, je mi teprve 19 let, mám celý život před sebou, tak proč si život komplikovat nějakým vztahem?

Otočila jsem se a mířila si to mezi vlnící se těla, ale zastavil mě silný stisk na ruce. Otočila jsem se a zahlédla Michala.
„Chceš?" kývl bradou směrem ke své dlani, kde měl malý pytlík s pár žlutými kulatými prášky, s potiskem smajlíka. Věděla jsem, že si občas nějaké drogy dá, nedávala jsem mu to za zlé, kdo to v tomhle věku nezkouší? Ale ještě nikdy mi nenabídnul taky. Jen jsem zakroutila hlavou a rychle zmizela za ostatními.

Začala jsem se vlnit do rytmu hudby a užívat si bezstarostnost, kterou mi dopřál alkohol. Nějakou dobu jsme jen tančili a smáli se, pak mě ale každý postupně začal opouštět, protože si našli někoho a věnovali se jen jemu. Paráda, tak oni mě vytáhnou do klubu a pak se na mě vyserou kvůli pichu? V proudu mých myšlenek jsem si ani neuvědomila, že se na mě při tančení zezadu nalepil nějaký člověk. Chvíli jsem to neřešila, ale když mi to začínalo být nepříjemné, otočila jsem se a uviděla slizkého hnědovlasého muže, který byl alespoň o 10 let starší. Okamžitě jsem od něj ustoupila a uvědomila si, že mi začíná být z toho horka a přítomnosti lidí nevolno. Šla jsem ven, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a trochu se zchladila. Mohlo být kolem půlnoci, ulice byly prázdné a i před klubem jsem byla pouze já a nějaká skupina kluků, kteří mohli být asi jen o pár let starší než já. Začínalo to vypadat, že se schyluje k bitce, tak jsem se radši otočila a vydala zpět do klubu. Horko mě ale neopustilo, tak jsem si řekla, že si na záchod zajdu alespoň opláchnout ruce a obličej studenou vodou. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale nakonec jsem našla správnou cestu, která vedla k WC. Řada na dámy byla pomalu až k baru, tak jsem si řekla, že zajdu na pánské. Nebylo by to poprvé a stejně jsem potřebovala jen umyvadlo. Rychle tam vpadnu a zas vyběhnu, nikdo si mě ani nemusí všimnout. Samozřejmě vím, že je to nebezpečné, protože nevím, kdo tam zrovna může být, ale mé myšlení bylo pořád oslabené tou trochou alkoholu, co ve mně zbylo, tak jsem to riskla.

Chytla jsem za kliku, rychle vpadla dovnitř a mířilasi to k zrcadlu, pod kterými bylo několik umyvadel.