Připravte se na mňamku,
vcházíte do mývalího revíru.
Bude se podávat sendvič,
připravený vám přímo na míru.
VAROVÁNÍ: pokud své dílo předhodíte mývalím packám, stáváte se (ne)dobrovolně součástí gangu pohodářů, kde funguje zákaz štěkání a kousání.
Tato jednohubka pro Wallaeky je opravdu drobným soustem, jehož pevný základ tvoří metafory. Jen si uždibnete a už se ocitáte obklopeni nádhernými obrazy, které popisují nejen svět okolo nás, ale zároveň přibližují i ten, jenž je před očima skrytý. Neunikne nám tedy jak okolní příroda, tak ani myšlenkové pochody hrdinky. Velice výrazný je zde prvek sesterské lásky, se kterým si autorka pohrála a pečlivě v něm každé slůvko obalila, takže kromě fantasy díla tu máme též silného adepta do „Romantického bufetu".
Hořkým komponentem se zde stává poněkud chaotické vzpomínání spojené s koncem vyznívajícím do ztracena. Sice se ke čtenáři úspěšně dostávají emoce a pocity ze ztráty blízkého, ale po dočtení takřka nic z toho nepřetrvá. Přitom nápad na zakončení je velice dobrý, jen samotné provedení, to pokulhává. Možná za to nese zodpovědnost i nezvykle malý počet slov, ale zvláště poslední část může místo hřejivého pocitu navodit jen smutný povzdych spojený s „Eh, a to je vše?" reakcí. Hudební doprovody postrádají vzhledem k velice krátkým úsekům smysl a zdají se tam být jen proto, aby vznikl prostor pro poznámky typu "ta hudba k tomu (ne)sedne". Jako playlist je to určitě zajímavé ozvláštnění, ale vzhledem k velice krátkým kapitolám je audia škoda, protože se do něj nezvládnete ponořit. Toto dílo se vydává za fantasy, ale magická složka zůstává po většinu času upozaděna a když vše skončí, tak velká část čtenářů ani nezaregistruje, že tu něco "fantasy" bylo. Příběh tak na jednu stranu působí propracovaně, ale na druhou nezanechává ve čtenáři takřka žádnou stopu a teprve po druhém, třetím přečtení do sebe začnou jednotlivé části zapadat.
Pokud si toto dílo dáte ke svačině, stojí zde za povšimnutí hned tři mňamky, které by vám jinak mohly utéci. První jsou názvy kapitol aka slova deště, slova bouře... Začínáme zvolna, avšak ono mrholení se mění v blýskanici stejně tak rychle, jako klidná řeka dokáže zdivočet, v čemž je něco nádherného i děsivého zároveň. Dalším chutným kouskem je píseň, tu však nenajdete přiloženou v záhlaví, nýbrž v textu jako takovém. Autorka tomuto dílu stvořila píseň na míru a je jen na vás, čím si ten text podkreslíte. Třetí senzací je takzvaná třístovka, kdy se každá část skládá přesně ze tří stovek slov, tudíž bylo třeba vážit každé slovo, aby se nám pokrm nerozsypal.
Vzhledem k tomu, jak je Zpívání dešti kratičké, nebudeme natahovat ani tuto recenzi. Dílo vyniká obrazy, které přibližují hrdinku i její okolí. Téma ztráty a sesterské lásky je zde pečlivě zpracované, ovšem krátký rozsah je velice těžký na skus, a nakonec se zde nedostalo prostoru pro výraznější prvky, které by se trefily do čtenářova srdíčka. Nakonec jsme se s mývalem Čtenářem dohodli, že tento kousek doporučíme dál. Pokud vás přepadne melancholická nálada, udělejte si čajík a ponořte se do jednoho deštivého dne, který může být blahořečený i nenáviděný zároveň.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
