Mývalí recenze pro pohodáře

Jak vyléčit svět (rabobar)

Z kůže zombíka do kůže člověka aneb příběh o tom, jak se z toho stavu nemrtvení nezbláznit.

Sendvič Jak vyléčit svět od rabobar v sobě nese jasné sci-fi chutě blízké budoucnosti, která je nasycena vůní krve, střelného prachu a několik let starých ponožek, které si ti zombíci určitě nevyprali. Zatímco většina podobně laděných pokrmů dává kalamitě start, nebo nás hází přímo do dění, tento příběh je lahodný právě v tom, že se zabývá jejím koncem. Vše jsme vyřešili, vážení! Nějaká Já, legenda získala lék, opona padla, ovšem ejhle! Jak ho budeme těm zombíkům podávat? A jak je poté začleníme do společnosti? Přeci jen, ten člověk vám před chvílí chtěl ukousnout ruku a teď byste s ním měli sdílet polévku? Téma zombie apokalypsy je tak zpracováno velice vkusně, bez zbytečné příchuti klišé a klíčové prvky představují: léčba, otázky života a smrti, shledání se s blízkými, vzpamatovávání se z krize a nechybí též neúprosná příroda, která plyne stále kupředu a je jí úplně jedno, že lidstvo pajdá a nestíhá.

Příběh se odehrává během krátkého, několikaměsíční úseku, přesto zakotvení doby a místa by mohlo být zřetelnější, stejně tak i jazyky, kterými se zde mluví. Zezačátku je to poněkud chaotické a matoucí, což může čtenáře odradit. A i přestože se náš hrdina kousavě odkazuje na covid epidemii, přehlíží se mnohem krutější katastrofy, jako například chybějící internet! A to nejen v případě hrdiny, prakticky celá společnost blízké budoucnosti je dle všeho spokojena jen s rádiem a starými vysílačkami, což působí divněji než zombík klepající na okno čtvrtého patra. Pokud vám stále leží v žaludku covid, pak jistě i fakt, že nemáte na dosah videa s koťátky! Jako zbytečně ostrou linku mohou někteří čtenáři považovat vztah matky a dítěte, který čelí odvážnému zpracování a má za úkol šokovat, přesto působí nepřirozeně a kratičký prostor jedné a půl části je v tomto případě opravdu nevyhovující. Podobně jako romantická linka pro hrdinu, který se zamilovává a opouští vzpomínky na minulou lásku, zkrátka nefunguje a závěr je tak poněkud slabý. Prostor je zde opět omezený (příběh byl psán na popud výzvy ONC, kde je dán jak čas, tak i maximální hranice rozsahu) a z díla je to cítit. Na jednu stranu se zde nabízí možnost využít příběh jako dobrodružnou sondu do společnosti různých lidí, ať již těch, kteří se zombie vyhnuli, či těm, kteří se v ně změnili a napravili se, ale na druhou jsou situace a interakce z velké části osekané a popisné. Neotvírají otázky, spíše pouze podávají jasná sdělení. Stejně tak samotné fungování světa po/při apokalypse je zde popsáno zjednodušeně: víme, kde je čistá voda, támhle se pěstuje zelenina a přes rádio se do světa hlásí jména uzdravených. Pokud by dílo mělo i tuto nadstavbu, pak by bylo naprosto delikátní. Takto se zatím drží lehkého průměru a nevybočuje z bezpečné zóny.

Rok 2040 s sebou přináší i vysvobození hlavního hrdiny z nákazy, a i takový detail jako datum je zde zpracován (autorka se opravdu podívala do kalendáře, aby nám mohla říct, že to bylo květnové pondělí, což je chuťovka pro každého rýpala). Z jazykového hlediska budete mít v bříšku jako v pokojíčku, text příjemně plyne, jednotlivé složky jsou odděleny do odstavců a nechybí ani bohaté koření slovní zásoby. V příběhu se též skrývá značné množství akce, která je obalena do psychosociálního filozofování, ale nebojte se, nezadusíte se tím. Vše je pečlivě naporcované, a tak akorát na skus. Pokud vás něco zaskočí, pak je to závěrečné povídání autorky, ve kterém hláška „plánuju osmnáct let dopředu" vůbec nezpůsobí zástavu, neee. Uvědomit si, že mezi vás od roku 2040 dělí jen život jednoho mladistvého vykuka je snad ještě více stresující než jakákoli zombie apokalypsa.

Nyní k dezertu. Dílo Jak vyléčit svět je speciální už jen tím, že se věnuje událostem, které následují až PO apokalypse. Za normálních okolností bychom zírali na filmové titulky, nebo padlou oponu, ovšem v tomto případě příběh teprve začíná. Autorka se věnuje detailům, jakými jsou například správně propojená data se dny a pouští se do mňam filozofických i sociálních otázek. Nechybí akce a vůně střelného prachu, přesto tu postrádáme nějaký hlubší vhled do fungování světa a držíme se bezpečné jednoduchosti. Kratičké úseky, které mohly být způsobeny i tím, že byl příběh psán do soutěže ONC, ubližují některým vztahům, které tak nepůsobí přesvědčivě a spíše jejich čtení bolí. Z jazykového hlediska se tu však bavíme o velmi dobré úrovni, a i samotný děj má co nabídnout. Téma zombie apokalypsy je zpracováno vkusně a mýval Čtenář toto dobrodružství může doporučit každému, kdo se nebojí vrhnout do děsivě blízkého roku 2040 (bůh nás ochraňuj, vážně).