Mývalí recenze pro pohodáře

Interrogator (Estelovna)

Člověk bez tváře. Kód v systému. Co vše se skrývá za takzvaným Vyšetřovatelem?

Dnešní sendvič pro Estelovna se drží poněkud vážnější noty. Může za to hlavně mrazivá vize policejního státu, která je ochucena o hluboké myšlenkové pochody. Již při prvních kousnutích je znát bohatá slovní zásoba, která utváří zajímavé slovní obraty a metafory. Popisy atmosféry nejsou mdlé, a i prostý pohled na padající sníh je zde vykreslen za využití mnoha smyslů. Krom ozvláštnění něčeho, co by za normálních okolností mohlo být nezajímavé a nudné, autorka zároveň tlumí a pracuje s náznaky u scén, které by naopak mohly být bez její pomoci agresivní, ukřičené a plné násilí. Film „Closet Land", který sloužil tomuto dílu jako předloha a potažmo tvoří i jeho druhou polovinu, je obtížnou předlohou na zpracování a leckdo by si na něm spálil prsty. Zde je však příběh zajímavým doplňkem, který se svým chuťovým profilem snímku v některých částech velice přiblížil.

Samotné dílo je jako celek těžké na skus. I když je tu k nalezení nenápadná dějová linka, která se v určitých kapitolách vynořuje, než ji stačíte pochytit, už se opět ztrácí. Znát je to hlavně v první polovině příběhu, kde se objevuje až přílišné množství řečnických otázek, které během chvilky začínají přerůstat přes hlavu. Jak se říká, všeho moc škodí a místo, abyste je měly jako milou omáčku, která dělá čtení zajímavější, jste z nich akorát ulepení. Otázky jsou stále stejné a po nějakém čase se okoukají a čtenář už ani nevnímá význam jednotlivých slov. Jako by se nám dokola představovala stále ta samá osoba se stále stejnými (ne)informacemi. Dílo tak nějakou dobu stagnuje, nikam se neposouvá a čtenář se stereotypně prokousává částmi jako robot a čeká, jestli se něco změní. K rovnováze se dostáváme až ve druhé polovině příběhu, kde navazujeme na film. Něco takového by však nemělo jít snadno poznat. Dílo tu netvoří jeden harmonický celek, ale má dvě jasně oddělené části. Tou silnější, šťavnatější a plnější děje je bohužel právě ta druhá, filmová. Hledání nápravy je v tomto případě obtížné. Nabízí se řešení zkrátit první část, takže nedojdeme do bodu, kdy nám chutě otázek splývají do nezáživné hmoty, nebo si pohrajeme s dějovou linkou v první části a zvýrazníme ji, aby si strávník mohl lépe prokousat cestu celým pokrmem. Avšak té nejotravnější, nejkyselejší a nejnechutnější části, toho špeku známého jako psaní přímé řeči, toho se dá zbavit snadno. Pokud se u takto vytříbeného uměleckého textu objeví jakákoli pravopisná chyba, je to jako pěst na oko a u přímé řeči je tento nedostatek nejvíce znát.

Pokud pomineme přímou řeč, pak je důležité zmínit, že pravopisných chyb a překlepů je v tomto příběhu pomálu, což je působivé, zvlášť, když vezmeme v potaz, jak je dílo obsáhlé. Příběh lahodně spolupracuje s médii v záhlaví, kde se střídají snímky filmu s autorčinými ilustracemi. Příjemným překvapením je fakt, že části psané dle předlohy nejsou zcela doslovné a je zde cítit jisté obohacení. Okořeněny jsou hlavně vnitřními monology, které ve filmu tolik nezazáří. V druhé polovině příběhu navíc ubývá repetice a dostává se na povrch i akce, kterou s sebou přináší nová postava. S jejím objevem se osvědčuje er-forma, kterou autorka pro svůj příběh trefně vybrala, a my tak můžeme jako diváci hledět do hlav oběma hybatelům děje a vše působí lahodně přirozeně.

Interrogator je muž mnoha tváří a stejně tak se dá nahlížet i na tento příběh. I přesto, že jsou zde určité těžkosti, které na čtenáře nepůsobí dobře, dílo jako takové v sobě sílu má a jde znát, že nad jeho přípravou strávila Estelovna mnoho času. Jen je třeba hodně trpělivosti, abychom se nakonec dostali do zdárného finiše. Interrogator tímto získává mývala Čtenáře, který tuto psychologicko-filosofickou cestu absolvoval a po dni stráveném dumáním, ji nakonec může jen a jen doporučit.