Mývalí recenze pro pohodáře

ARTEMIS I. (Leviathan97)

Svět postupuje kupředu, avšak jeho vývoj něco stojí. A přežijí jen ti nejsilnější.

Dnes tu máme sendvič pro Leviathan97 a již na začátku neunikne naší pozornosti chuťové eso v podobě popisů. Vesmírné lodě, laboratoře, cizí planety, vše je při každém kousnutí velice intenzivní. Před očima se vám blýskají barevné zkumavky, a dokonce i něčemu tak drobnému jako jsou prachové částečky se zde dostává pozornosti. Vzdálená budoucnost díky těmto vjemům již není tak vzdálená a čtenář se může plně ponořit do dění. Stejně tak si zde pochutnáte na zajímavých charakterech podávaných v čisté er-formě. Nejvíce rozpracovanou položkou je zde hrdinka, u které byla nalezena zdravá hranice z hlediska inteligence. Leah je chytrá, přesto ne nesnesitelně geniální. Umí číst v lidech, ale stejně tak se někdy dopustí chyby v odhadu, což je velice osvěžující. Kromě ní se nám pod ruku dostává pan Tajemný hlas, kterého doprovázejí: šibnutý megalomanský šéf, pilot s tajemstvím, moudří mimozemšťané a jako bonus tu máme v drobné roli králíka, jehož objev jistě potěší příznivce z Monty Python kuchyně (ti ihned ví, co od toho fluffy zvířátka mají očekávat).

Nacházíme se ve science-fiction jídelně, avšak tento pokrm složku „science" dodržuje jen naoko. Máme tu vesmírné lodě, doktory a honosné projekty, avšak samotná „vědecká" část zůstává bez kontextu a zdá se být jen na efekt. Náš sendvič obsahuje pokusy s DNA, které ovlivní vzhled subjektu, ale tyto dvě informace se nezdají být dále propojené. Chybí tu nějaký vědecký základ, kontext, na kterém bychom dále stavěli. Stejně tak sérum, díky kterému mají hrdinové dýchat na planetě bez kyslíku, nepůsobí věrohodně. Zvlášť, když se dostanou na planetu, kde jsou zelené stromy. Takže naši hrdinové se přizpůsobili na prostředí bez kyslíku a dostanou se na planetu s kyslíkem a ničemu to nevadí? Jakmile se dostaneme do druhé poloviny sendviče, vše postupně ztrácí na šťavnatosti. Objevuje se zde velké množství nových postav, ke kterým však čtenář necítí žádný vztah. Je zde složka s mimozemskými bytostmi, jež je však silně okořeněna „lidé jsou zlí a sami se zničí" sdělením a hloubavými filozofickými myšlenkami, které mohou být dobré, ale nehodí se k předchozím kouskům. Místy kýčovité promluvy jsou tvořeny tématy jako „nikdo se mě na to neptal, ale teď vám prozradím svůj plán" a „pojďme si poslechnout poetický projev o tom, jak máme naději, tak velkou, jaké je odhodlání v našich srdcích". Zvláště tento druhý kousek ve čtenářích vyvolá nespokojené bručení. Vzhledem k tomu, že zemřeli lidé a samotný mluvčí v sobě neobsahuje ingredience, které by z něj dělaly poetického hrdinu, tak se tato část stává spíše na obtíž a postrádá jakýkoli prvek lidskosti či přesvědčivosti.

V průběhu konzumace narazíte na spoustu záhad, které ale časem vyblednou, aniž bychom se dostali k chutnému řešení. Informace jsou rozptýlené a každá postava je zahalena ve svém tajemstvím. Čtenář tak ví ze všech účastníků nejméně, což je spíše frustrující než motivující.

Pokud přijde na formální provedení, tak tomu zde dominuje neoddělený text, který očím čtenáře nelahodí, ale právě naopak. Mezi houskami našeho sendviče se nachází hutná a vyčerpávající kaše přímé řeči několika mluvčích, která je navíc nepřehledně protkaná různými popisy a myšlenkami. Mnoho komponentů je nacpaných do jednoho odstavce a prokousat se tím si žádá velké množství energie. Pokud tento příběh zůstane nedojedený, pak toto je s největší pravděpodobností viník číslo jedna. Číslo dvě by tvořilo opakování slov, a to hlavně „no". Na začátku tento prvek ještě přetrpíte, ale po pár kapitolách skřípete zuby, protože toto slůvko je opravdu intenzivní. A zatímco nám tu jeden kousek nepříjemně přebývá, něčeho se nám nedostává. Čárky. A v tomto případě čárky u oslovení dělají velký rozdíl. Na jedné straně je „nejde o vraždenie Leah" a na druhé „nejde o vraždenie, Leah". Čárky zde doslova zachraňují životy! Takže toto koření by nemělo být podceněno.

Nyní se vraťme zpět k tomu mňam. Tento pokrm má v sobě nezvyklou energii, která přichází ve křupavoučkém finiši. Prokousat se dlouhým předlouhým textem dá jednomu zabrat, avšak na konci vás čeká odměna. Téměř každá část přichází s naprosto bombastickým cliffhangerem, který vás nutí pokračovat ve čtení. Velice často jde o krátkou větu, která je však velice intenzivní a vy si přejete, aby se tato síla projevovala i v jiných místech. Tajemno a moment překvapení se v tento okamžik dostávají do rovnováhy, která vás vybízí k tomu přemýšlet nad záhadami, které se vynořily. Napětí přispívají i emoce postav, které jsou zde vykresleny velice živě, a kromě popisu toho, co má daný charakter v hlavě, se nám dostává i ilustrace v podobě nervózního kladení otázek či nohou metaforicky přikovaných k podlaze.

A nyní k dezertu. Z hlediska chutí je tento sendvič vážně bohatý. Máme tu vědecké pokusy, roztodivné záhady, postavy-sympaťáky, ale nic z toho pořádně nevynikne, pokud se to bude držet ve dvouodstavcové kaši. Stejně tak by se hodilo více vědeckého materiálu, který by vše smysluplně provázal a dal tak sendviči pevnější strukturu. Na pomoc ARTEMIS I. tedy posílám We Can Do It mývala, který pomůže nejen s doladění prvního dílu, ale rád se připojí i k tomu druhému, který se zjevně chystá..