Waves of Tomorrow

třicet osm

Ͽ E V A N Ͼ

Evan přišel za Kitem hned ten den po tom, co se jeho rodina rozpadla.

"Tak co se stalo? Děje?" zeptal se Kit jako první.

Na to Evan neměl odpověď, jelikož se nedělo nic. To mu taky řekl. "Táta zůstává v práci a nejezdí domů. Máma se mnou pořádně nemluví," dodal. "Je to ale otcův dům, takže nejspíš se budeme muset odstěhovat."

Všiml si, jak si Kit skousl rty. "Půjdeš s mámou?"

"Samozřejmě," neváhal Evan.

Kit přikývl. "Aha," řekl nakonec. "Tak snad se nebudeš stěhovat daleko."

V to doufal Evan také. Vyhovovalo mu, když mu stačilo sejít kopec a byl v motelu u Kita. Pochyboval, že by to bylo nadále tak jednoduché, nejspíš bude rád, když se přestěhují alespoň na druhý konec města a ne do úplně jiného.

Evan zahnal tyto špatné myšlenky pryč. "Něco nového?" zeptal se Kita.

Pokrčil rameny. "Ta poslední postel na mém pokoji už není prázdná. Včera sem přijel Victor, hned se dal se mnou do řeči, takže už se nadále nemuší bát, že tu celé dny jen sedím osamoceně, přemýšlím a s nikým se nebavím."

Evan se uchechtl. "To jsem rád. Přinesl jsem ti i nějaké knihy a věci, tak až to prohledají, jestli jsem ti tam náhodou neschoval kudlu, donesou ti to na pokoj."

Evan vždy přišel hned, jak návštěvní hodiny začaly. Trvaly dvě hodiny, ale Kit si vždy musel čtvrt hodiny před koncem jít pro léky. Jinak spolu seděli v návštěvní místnosti a povídali si, zatímco se kolem nich lidé měnili jak na běžícím páse. Když spolu mohli trávit maximálně dvě hodiny denně, museli toho využít naplno.

Byli schopni se bavit naprosto o čemkoliv. Evan by sice preferoval více soukromí, ale holt museli počkat, dokud Kitovi nepovolí vycházky. Pak jejich čas ukončili dlouhým objetím, při kterém se Kit vždy ujišťoval, kdy přijde Evan znovu.

Když se takhle vrátil asi z páté návštěvy Kita domů, máma si ho zavolala do kuchyně.

"Víš, že tady nemůžu zůstat," začala. "Nechci."

Evan přikývl. Věděl to dřív, než to věděla ona sama.

"Tak se tě chci zeptat, na rovinu. Budeš chtít tady zůstat?" zeptala se, přičemž se vyhýbala Evanovým očím. Neuměl si ani představit, jak by ji ranil, kdyby jí oznámil, že chce zůstat s otcem.

Zavrtěl hlavou. "Jdu s tebou," ujistil ji.

Usmála se a konečně se na něj podívala. "Zítra jdu na prohlídku bytu, chceš jít se mnou? V šest k večeru."

Evan už málem přikývl, samozřejmě, že by chtěl mít taky slovo v tom, kam se přestěhují. Pak si ale plně uvědomil ten čas. "To jsem u Kita," řekl omluvně.

"Oh. Jak mu je?" zeptala se. Její pohled se hned změnil na starostlivý.

"Přijde mi v pohodě," pokrčil rameny. "Těžko říct, jestli to jsou ty prášky nebo přede mnou něco skrývá, nebo co to vlastně je. Ale jsem rád, že se cítí lépe."

"To já taky," oddechla si jeho máma. "Bude to pro něj dlouhá cesta, ale má tebe, viď? Ty můj malý zachránce."

Evan se rozesmál. "No tak, vždyť mi není pět."

"Pořád si můj syn, to mě omlouvá," smála se taky. Bylo to poprvé, co ji Evan viděl se takhle smát od toho, co jí táta oznámil rozvod.

"Kde je ten byt?" vrátil se Evan k původnímu tématu. Máma k němu otočila notebook, který měla na kuchyňské lince. Evan to nikdy nepochopil, ale ona prostě všechno dělala na ostrůvku v kuchyni.