Waves of Tomorrow

padesát devět

Ͽ E V A N Ͼ

Na co asi myslí člověk, který se snaží spáchat sebevraždu utonutím?

Stoprocentně na to, jak moc se chce nadechnout, samozřejmě že ano. Možná toho lituje. Možná změní názor a ještě se zachrání, pokud je to v jeho silách. Možná ho zachrání někdo jiný.

A někdo v poklidu klesá ke dnu, ukolébán vlnami, které tak miluje, a čeká na okamžik, kdy ztratí vědomí.

Co člověka dožene k tomu, aby  si vzal život s takovým poklidem? Těžko říct. Každý člověk je jiný a co je důvodem pro jednoho, nemusí být dostatečným důvodem pro někoho jiného.

Pro mého kamaráda to byl nedostatek lásky. Pocit, že nikam nepatří. Rodina, která ho nenáviděla. Kamarádi, kteří ho zradili. Ten den, kdy v poklidu klesal ke dnu, nezemřel, ale něco uvnitř něj ano.

Možná to vedlo k lepšímu začátku nebo ještě horšímu pokračování života, to on sám ještě neví. A i když bych mu přál, aby to bylo to první, bojím se, že tomu tak nebude.

Vodu si vybral proto, že je jediná na tomto světě, která ho přijímá takového, jaký je, alespoň podle jeho slov. To jezero si vybral proto, protože ho považoval za svůj domov. A utonutí si vybral, protože se ve vodě cítil jako v objetí milované osoby, kterou za celý svůj život nepoznal. 

Je tady. Žije. Ale co když svou duši nechal tenkrát v jezeře?

Evan prázdně sledoval řádky před sebou. Kitovu práci ze střední neotevřel od té doby, co ho poprosil, aby ho naučil plavat, což už byly téměř dobré dva roky.

Byla jedna hodina ráno. Proč se rozhodl si to přečíst v jednu hodinu ráno? Sám nevěděl, ale nějak k tomu zabloudil. Možná se poslední dobou sám cítil skoro ztraceně. 

Moc dobře věděl, že Kit v té práci nemluvil o svém kamarádovi, ale o sobě. Najednou ho zajímalo - otočil se jeho život k lepšímu? Našel onu milovanou osobu? Byl to on?

Kit se vedle něj v posteli zachvěl a Evan rychle vypnul obrazovku telefonu přímo ve chvíli, kdy ospalý Kit položil svou hlavu na Evanovu hruď. "Co děláš vzhůru?" zeptal se tiše. Kousek od nich spal v postýlce Luca. 

"Nevím," odpověděl šeptem Evan. "Zkrátka jen nemůžu usnout."

"Proto si čteš mou práci ze střední?"

Evan si povzdechl. Ani ho nepřekvapilo, že ho Kit nějakým způsobem odhalil. Ten kluk viděl vždy všechno. 

Neodpovídal. Nevěděl co.

"Měl bych napsat aktualizaci," pokračoval Kit. "Ty pocity, o kterých tam píšu, už nejsou aktuální."

Evan se chtě nechtě pousmál. "Nejsou?"

"Za prvé," neváhal s odpovědí Kit, "na sebevraždu jsem nepomyslel pěkně dlouho. Za druhé, nedostatek lásky je minulost. Pocit, že nikam nepatřím už taky. Máma, která mě neměla ráda, už je pryč. Mám kamarády, kterým věřím. A nepotřebuju vodu, abych se cítil jako v objetí milované osoby, protože na to mám už tebe."

Evan Kita jednou rukou objal a přitiskl si ho ještě víc k sobě. Byl neuvěřitelně rád za to, jak daleko se dostal. "Takže jak by aktualizace vypadala? Na co asi myslí člověk, který se snaží spáchat sebevraždu utonutím, já nevím, to už je minulost?"

Kit se zasmál. "To nikdo neví, protože já nikdy novou verzi nenapíšu."

To tvrdil jedné deštivé noci, ovšem o pár dní později novou verzi napsal.