Waves of Tomorrow

padesát pět

Ͽ E V A N Ͼ

Evan se probudil do tichých tónů kytary.

Byl v posteli Kitových rodičů, což samo o sobě bylo komické. Jenže z Kitova pokoje v bytě se stal Lucův a jelikož batole hlídali, museli spát v oné manželské posteli.

Kit v ní nebyl. Nebyl ani v místnosti. A Evan si tak uvědomil, že na kytaru hraje právě on.

Když se posadil a shlédl na hodiny na nočním stolku, uviděl, že je teprve půl šesté ráno. Přesto se zvedl a šel za tichými tóny. Kita našel v pokoji Lucy, jak sedí s kytarou u postýlky a tiše mu zpívá.

Opřel se o futra dveří a chvíli poslouchal. To byl přesně ten jediný způsob, jak mohl slyšet Kita hrát - když o tom Kit nevěděl.

Stál tam do té doby, než Kit hrát přestal a tiše se zvedl. Když se otočil a zahlédl Evana, vylekaně zalapal po dechu. Evan se usmál. "Myslím, že tu ladičku si zasloužíš," prohodil tiše.

Kit se chytil za srdce, jako by snad měl dostat infarkt. "Víš, jak jsem se sakra lekl?" Neřekl to zrovna příjemně, ale Evana to nijak nerozhodilo. Na to znal Kita už moc dobře. Nemyslel to špatně, jen nevynaložil to úsilí, aby to tak neznělo. Takhle Kit mluvil polovinu času.

"Luca se probudil?" zeptal se Evan. Kit kolem něj prošel s kytarou v ruce.

"Jo," řekl krátce. Evan tak pochopil, že se stydí za to, jak ho načapal hrát a zpívat. Jakmile Kit odložil kytaru na gauč a vydal se zpátky do ložnice, Evan ho ještě ho popadl za zápěstí a zastavil.

"Hraješ fakt dobře. I zpíváš," zašeptal. Kit jeho ruku setřásl, pokrčil rameny a pokračoval v chůzi do ložnice.

Když už byl Evan vzhůru, napil se ještě vody, než se vydal zpátky ke Kitovi. Lehl si na záda na svou půlku postele a vyčkával. Už si myslel, že se ani nedočká, ale nakonec se Kit přece jen otočil, lehl si na Evanovu paži a objal ho. Takhle bylo všechno v pořídku - i když Kit ještě před pár minutami vypadal, že ho irituje každé Evanovo slovo, nebylo tomu tak a Evan to už věděl. Takový byl přesně Kit. Nakonec stejně usínali v objetí.

To, že Kit není zrovna člověk slova, pochopil Evan už dávno. Stalo se jen velmi výjimečně, snad jen jednou nebo dvakrát, že by Kit řekl Evanovi jako první, že ho miluje. Vždyť kolikrát ani neodpověděl, když mu to Evan řekl první. Evan se nejprve cítil díky tomu tak nepatřičně, ale zas tak lhostejný Kit nebyl. Jednou k Evanovi přišel, objal ho a řekl: "Já to se slovy neumím. Ale cítím všechno naprosto stejně."

Evan si musel zvykat na hodně věcí, které od Kita nemohl očekávat. Ten mu to ale vždy nahradil, když byli sami a Kit se k němu přitulil. Ale nedej bože, aby o tom Evan mluvil někde na veřejnosti. Aby mluvil o tom, že miluje Evanova objetí nebo že usíná právě v jeho náruči.

"Chris mi dneska ve škole říkal, že tě včera potkal. A že ses na něj díval jako na vraha," uchechtl se Evan. Byli v jezeře, Kit ho učil plavat. A Evan potřeboval rozptýlit.

"A divíš se?" odpověděl Kit bez váhání. "Nehledě na to, že já si pořádně ani nepamatuju, jak vypadá. Ani nevím, že jsme se viděli."

Evan pomalu kroužil kolem Kita. Nedávno se naučil znak a tak nejen, že už se nebal do vody vstoupit, i po Kitově havárii, už v ní i plaval. Jen díky Kitovi.

Jeho noční můry s mrtvým Kitem se i přes to tu a tam objevily.

"Jak jako, jestli se divím? Chris je můj kamarád, nemusíš se na něj dívat jak na vraha," zamračil se Evan.