Waves of Tomorrow

čtyřicet šest

Ͽ K I T Ͼ

Když Kit pomalu přicházel k vědomí, jeho první myšlenka byla, že byl mrtvý.

Kdyby to tak bylo, urazil by se. Že by takhle zemřel v jeho milovaném jezeře jen kvůli pitomé náhodě a ne proto, že by sám chtěl? Nepřípustné.

Jakmile ale plně nabyl vědomí (v rámci možností, stále se cítil, jako by byl na pokraji smrti), nebyl v nebi ani v pekle.

Byl opět v té podělané nemocnici.

Hned, jak otevřel oči, začala na něj mluvit sestřička, která kolem něj zrovna skákala a kontrolovala nějaké přístroje. Nedokázal skoro téměř vnímat a jen vydával zvuky na znamení souhlasu, když se ho ptala na různé otázky a mlčel, když nesouhlasil.

Za chvíli přišel i nějaký doktor s další sestrou. Kit je slyšel pouze tlumeně a chtěl jen spát, jenže ho nenechali. Alespoň ne další půl hodinu, co ho doktor prohlížel.

"Měl jsi štěstí," řekl doktor. "Ten kluk ti zachránil život." To bylo to poslední, co slyšel, než se místnost opět vyprázdnila. A Kit konečně usnul.

Když se o několik hodin později zase probudil, hned ho napadlo, jakého kluka to ten doktor měl na mysli. Hned na to následovala myšlenka, jak se vůbec dostal do nemocnice, když byl u jezera sám.

Všechny otázky se mu zodpověděly, když ho o několik hodin později přesunuli na normální pokoj, kde kolem neměl sto padesát přístrojů a mohl přijímat návštěvy. Sotva doktor odešel, ve dveřích se objevil kluk s špinavě blond vlasy. "Můžu?" zeptal se.

Kit se zamračil. "Kdo jsi?" zeptal se.

Chtěl ještě pokračovat, chtěl se zeptat, proč je tady ten cizí člověk jako první a ne třeba jeho rodiče, ale Evanův obličej v tu chvíli vypadal tak v šoku, že to raději nechal být a zasmál se. "Dělám si srandu."

Evan vydechl. Za tohle ho jednou určitě zabije. "Já tě nesnáším, fakt." Zavřel za sebou dveře pokoje a došel ke Kitovi. Posadil se na kraj Kitovy postele a se starostí v obličeji se na něj podíval. "Jak ti je?"

Kit na tohle nechtěl odpovídat. Chtěl vědět, co se sakra stalo po tom, co sebou sekl do vody. "Jak jsem se sem dostal?" zeptal se tedy místo odpovědi na Evanovu otázku. "Doktor říkal, že mi nějaký kluk zachránil život. Ty?"

Evan s odpovědí chvíli váhal a nakonec jen přikývl.

"Kde ses tam vzal?" zeptal se nechápavě. Jak moc velké štěstí musel mít, že se zrovna objevil u jezera?

"Rosie mi napsala, že tam jdeš. Chtěl jsem si jen promluvit, ani jsem nevěděl, že jsi z léčebny už venku," odpověděl tlumeně. Začal si hrát s vlastními prsty, a tak Kit hned věděl, že ho něco trápí.

Taky si hned všiml nemocničního náramku na jeho zápěstí. "A ten jsi vzal kde?" zeptal se zmateně.

Evan stáhl rty do úzké linky. "Nechali si mě tady přes noc," řekl potichu. "Já... byl jsem dost v šoku."

To, jak opatrně Evan mluvil, jak sebou šil, jak se vyhýbal jeho pohledu. Něčím si prošel a Kit okamžitě zalitoval, že si z něj nejprve udělal srandu, že si ho ani nepamatuje.

Kit se bál zeptat na tu další otázku, ale nikdo jiný mu ji zodpovědět nemohl a chtěl to vědět. "Co se tam stalo? Jak jsi mě našel?"

V tu chvíli začaly téct Evanovi z očí slzy. Zavrtěl hlavou. "Byl jsi mrtvý," zašeptal. "Nedýchal jsi. Puls jsem necítil. Vytáhl jsem tě z vody, vůbec ses nehýbal. Začal jsem s umělým dýcháním, srdeční masáží..."