Waves of Tomorrow

čtyřicet

Ͽ E V A N Ͼ

Evanovi se do jisté míry méně časté návštěvy Kita hodily - našli si s mámou byt, a tak bylo na čase se sbalit. Za chvíli mu začínala opět škola. Stále trénoval volejbal a chodil na své vlastní tréninky.

Ten byt u nemocnice se jeho mámě nepozdával, a tak to odmítli. Na další prohlídky už šel Evan s ní a ten třetí byl ten, který jim padl do oka. Byl sice ještě dál, než ten první, za to byl ale levnější a prostornější. Už za necelé dva týdny se měli stěhovat a Evan potřeboval sbalit celý svůj dosavadní život do krabic.

S tátou se za celou tu dobu viděl jen párkrát. Stále zůstával u sebe v práci a objevoval se jen na schůzkách s právníky o rozdělení majetku.

Když pak šel na druhou návštěvu Kita od toho, co ho poprosil, kdyby chodil méně častěji, byl nemálo překvapen. Posadil se v návštěvní místnosti ke stolu u okna, zatímco mu sestřička s úsměvem oznámila, že pro Kita dojde. Už ho ani nekontrolovali, jestli nemá u sebe něco nebezpečného, zkrátka ho znali.

Sestřička se vrátila, ale bez Kita a úsměv z tváře jí zmizel.

Evan se postavil, než k němu došla. "Je mi líto, Kit momentálně nechce žádné návštěvy."

Zamračil se. Naposledy, co Kita viděl, bylo před čtyřmi dny. Co mu i sestřička řekla, když přišel, bylo, že se můžou jít projít ven, jelikož po dvou týdnech konečně dovolili Kitovi vycházky. 

"Jak to?" zeptal se, jelikož ho nic lepšího nenapadlo. Pochyboval, že Kit sestřičce povyprávěl, proč Evana nechce vidět.

Pokrčila rameny. "To nevím, omlouvám se." Už se dala téměř k odchodu, když ji Evan ještě zastavil.

"Neměla byste nějaký kousek papíru a tužku? Mohl bych mu alespoň poslat vzkaz?" 

Překvapeně se na něj podívala. "Kit má už dva dny k dispozici svůj telefon, to nevíte? Od toho, co jsme mu povolili vycházky."

Píchlo ho u srdce. Sakra, pomyslel si Evan. Kit se opět uzavíral před celým světem a on tentokrát neměl šanci se k němu dostat. "D-dobře," zakoktal. "Tak já mu napíšu."

Když odcházel, zastavil se na chodbě a chvíli pozoroval dveře, kterými se šlo hlouběji do prostor léčebny, tam, kde neměl přístup a kde byl Kit. Neočekával, že by teď zázračně vyšel ven, ale naděje umírá poslední, že?

Nakonec se vydal pryč. A ještě, než Kitovi napsal, zavolal Rosie. 

"Kdy jsi byla naposled u Kita?" zeptal se jí hned, jak to zvedla. Ani on, ani ona nestihli pozdravit.

"Uhm, před dvěma dny? Povolili mu ten den procházky!" vyjekla nadšeně. "Proč?"

Evan ji krátce převyprávěl to, co se teď dozvěděl. Rosie byla snad ještě víc v šoku než on sám. "Už má telefon? Mně teda nenapsal," urazila se.

"Jo, to mně taky ne," utrousil Evan. "Jaký byl, když jsi tam byla?"

"Tak... normální. Dokonce mi i říkal, že se těší, jak přijdeš. Byla jsem docela překvapená, protože on se mnou o tobě nikdy nemluví a už vůbec ne, že by dával najevo nějaké city, třeba jako že mu chybíš."

"Tak proč mě sakra dneska nechtěl vidět?" 

"Nevím," vydechla. "Kit se ale nespraví za dva týdny. Bude to dlouhá cesta, cesta jak na horské dráze a řekla bych, že momentálně je někde dole."

Evan se ještě otočil, aby se na léčebnu podíval. "Já vím, že ne," odpověděl tiše. "Jenže mám toho teď tak nad hlavu, že mě tohle teď asi naštvalo víc, než by mělo."