Waves of Tomorrow

čtrnáct

Ͽ  K I T  Ͼ

Kit se rozkašlal, když se mu do úst dostal písek.

Nepamatoval si, že by ho kdy kašel více bolel. Ležel na zemi, přiblble se usmíval a čekal, až se jeho tělo rozhodne spolupracovat. Už byl takový kousek od okraje skály, takový kousek, aby mohl skočit dolů.

Až dopadne do vody, bude schopný vůbec plavat, i když jeho nohy už teď vypovídaly službu? To sám nevěděl, bylo mu to ovšem jedno.

S heknutím se vyhoupl alespoň na lokty. Následně si klekl. Hlava se mu neuvěřitelně zamotala, ale to pro něj nebyla novinka. Motala se mu už poslední dvě hodiny.

Metr od něj ležel jeho telefon, kterému se při pádu rozbila obrazovka. Zrovna, když na něj shlédl, objevilo se přes celou obrazovku Evanovo jméno. Uchechtl se.

Vyškrábal se na nohy a vrávoraně se dal do chůze. V tu chvíli za sebou uslyšel kroky.

"Kite?"

Kit si zakryl dlaněmi úsměv, jako by se snad snažil umlčet sám sebe. Dal se do běhu - teda jestli se tomu dalo v jeho stavu vůbec říkat běh. V tu chvíli zrychlily i kroky za ním.

"Do prdele, Kite, stůj!"

Byl to Evan? Těžko říct, hlas onoho člověka zapomněl v ten moment, co ho uslyšel.

Okraj skály už byl tak blízko. Skol do jeho milované vody byl tak blízko.

A v tu chvíli se zhroutil. Dopadl na kolena, schoval obličej do dlaní a dal prostor slzám. Co to sakra dělal? Nikdy nechodil plavat opilý, bylo mu jasné, jak by to dopadlo.

Jeho smrt stejně nezmění nic na tom, že jeho máma před několika hodinami porodila dítě, o kterém si jeho otec myslel, že je jeho, ale nebylo. Že ho matka pravděpodobně vyhostí z jeho pokoje, aby se jeho bráška do bytu vlezl.

Nechtěl do děcko ani vidět. Nechtěl, aby se vůbec kdy narodilo.

Ať už za ním běžel kdokoliv, v tu chvíli doběhl. Někdo si před něj dřepl a položil mu ruku na rameno.

"Do prdele, Kite," vydechl Evan. Byl to Evan. Kit by nejraději v tu chvíli zastavil ten příval slz, nasadil si tu masku, kterou před Evanem míval, že je naprosto vyrovnaný člověk, ale nemohl.

Zhroutil se. A nebyla tady Rosie, která by věděla, jak mu pomoct. Nikdy se nezhroutil před někým jiným než před Rosie.

"Co se děje?" zeptal se ho Evan jemně. Snažil se mu oddělat ruce z tváře, ale když se Kit bránil, nechal toho. Aspoň za tohle mu byl vděčný. "Mluv se mnou."

Kit zavrtěl hlavou. Kolena ho pálila, nejspíš si je rozedřel, jak dopadl na zem. Jen další z dnešních úrazů.

Evan si povzdechl a natáhl ruku, nejspíš aby odhrnul špinavé vlasy Kitovi z tváře.

"Nešahej na mě!" zakřičel Kit a nemotorně se od Evana vzdálil, jak jen mu to jeho stav dovolal. Znovu se ale akorát rozvalil na zem, tentokrát na záda a byl si jistý, že až bude střízlivý, jeho lokty mu nepoděkují.

Krátce se na Evana podíval. V jeho očích i v té tmě zahlédl zděšení.

Takhle se na Kita díval téměř každý, jen Evan zatím nikdy. Mělo mu být jasné, že to jednou přijde.

"Kite," zopakoval jemně Evan. "Řekni mi, co se děje."

"Neznáš mě," vyprskl místo odpovědi. "Nedělej, že se o mě zajímáš."