Waves of Tomorrow

šedesát a konec

Ͽ K I T Ͼ

Kit byl domluvený s Evanem, že se v deset ráno potkají před motelem.

Kitovi končila noční směna v klubu ve dvě hodiny ráno a i když Evan trval na tom, že se můžou setkat později, Kit nad tím jen mávl rukou. V deset přece stihne být připravený i třikrát.

Špatně. Bylo pět minut po desáté a Kit ležel u sebe v posteli, křečovitě svíral deku a oči ho pálily z toho, jak je celou noc ani nezamhouřil. Na nočním stolku mu neustále vibroval telefon, nejspíše zprávy a telefonáty od Evana. Neměl ale sílu na to se otočit a odpovědět.

Byl na tom lépe. Cítil se celkově lépe. Deprese a úzkosti ho už netrápily tak často. Přes to ale tu a tam bez varování vlétly do jeho života, jako by v něm zkrátka bydlely.

Když Kit uslyšel před jeho pokojem kroky, shlédl na hodinky na ruce. devět minut po desáté. Následovaly zvuky odemykání. Kit se neotočil ani tehdy, když ho Evan ode dveří oslovil.

Rozsvítil a Kit pevně stiskl víčka k sobě. Uslyšel, jak Evan rozhrnuje závěsy. Do minuty se pak matrace vedle něj prohnula, ale Kit měl stále zavřené oči. 

Ucítil Evanovu ruku na svém rameni. "Špatný den?" zeptal se jednoduše.

Kit jen mlčky přikývl. 

"Mám dát vědět Rosie, že nepřijdeme?" pokračoval s další otázkou.

Kit otevřel oči a tentokrát hlavou zavrtěl. "Běž beze mě," řekl zkrátka. "Umím se o sebe postarat."

Měli sraz s Rosie, Vicky a Ronem o půl jedenácté v centru, aby po delší době spolu strávili zase nějaký ten čas a vyzkoušel novou restauraci, kde údajně měli ta nejlepší polední menu. Kit se na ten den i těšil, ale jeho mentální zdraví mu to zkrátka zakázalo.

Evan si vytáhl z kapsy telefon. "Napíšu jí," řekl, jakoby předtím Kitovu odpověď ani neslyšel. Kitovi bylo jasné, že nějak takhle zareaguje. I když na něj nebyl zrovna milý, Evan na jeho chování už byl více než zvyklý. A hlavně věděl, že i když Kit tvrdí pravý opak, chce ho mít u sebe. 

Kit se zapřel o jeden loket. "Jen..."

"Napíšu jí nějakou výmluvu, neboj," zareagoval ihned Evan, i když Kit ještě nic neřekl. Jen jí nepiš, že mám opět svou depresivní epizodu, chtěl říct. Sám si to ale tak nějak nechtěl přiznat.

Zatímco Evan psal onu zprávu, Kit se opět zachumlal do peřiny. Jediné místo, které mu čouhalo ven, bylo jeho čelo. Proto to také bylo místo, na kterém v další minutě ucítil Evanovy rty. "Nechci být hnusný, ale myslím, že by ti bodla sprcha." poznamenal Evan.

Kit si to nebral osobně. Když se vrátil z baru, neumyl se, a tak musel smrdět vším možným. Jenže jeho vůle vstát? Neexistovala. 

"Díky, píšu si to na svůj pomyslný to-do list, až se budu cítit líp," zamumlal zpod peřiny. 

Nastalo krátké ticho. Evan nejspíše usuzoval, co by měl s Kitem dělat. Nechat ho být? Donutit ho se alespoň teda osprchovat? Mluvit na něj nebo jen tiše sedět vedle? Kit sám nevěděl, co by rád, aby udělal.

Pak ucítil Evanovu ruku ve vlasech. "Já si ale sprchu dám," oznámil Kitovi, zatímco ho jemně hladil. "Můžeš se kdykoliv přidat, jestli budeš chtít." Hned na to se přestal Kita dotékat a dal se k odchodu. Kit se nachytal, jak se po tom, co se Evanova ruka odtáhla, po ní téměř natáhl.

Evan věděl jak na něj. Věděl, že za ním do té sprchy prostě přijde. A to taky asi po pěti minutách rozhodování, jestli vstane, udělal.