šestnáct

2K 257 23
                                    

Ͽ E V A N Ͼ

Evan se probudil kvůli jeho telefonu. Ani nevěděl, kde ho má, ale pípnutí příchozí zprávy mu alespoň poradilo oblast pokoje.

Hned ho napadlo, že by to mohl být Kit a tak vstal. Pod oknem, odkud tón uslyšel, mu ležely kalhoty a měl to štěstí, že v kapse opravdu telefon měl. Příště než... skončí s Adamem v posteli, mohl by si alespoň dát telefon do bezpečí, aby se mu nerozbil.

Zpráva od Kita to ale nebyla. Psal mu pouze Chris, jestli se odpoledne nesejdou, protože s ním potřebuje něco probrat.

Adam se na posteli protáhl a lehl si na zádech. Unaveně otevřel oči. "Děje se něco?" zeptal se.

Jo. Evan by rád slyšel něco o Kitovi. "Ne," odpověděl. "To je jenom Chris. Chce se odpoledne sejít."

"Odpoledne se máme jet podívat na ty štěňata, doufám, že s tím počítáš," připomenul mu Adam. Na to Evan samozřejmě ale naprosto zapomněl. Adamova rodina si chtěla pořídit psa a Adam měl téměř volnou ruku při výběru plemene. S Evanem se před pár dny dohodl, že s ním pojede obhlédnout štěňata.

"Však já mu napíšu, že nemůžu," pousmál se. Odložil telefon tentokrát na stůl a vrátil se za Adamem. Lehl si do jeho objetí a zůstali tak ještě další hodinu.

Ten den mu Kit nenapsal. Ani ten další. Ani o týden později. Na Evanovy zprávy nehodlal odpovědět, jenže tentokrát si je ani nezobrazoval.

Ͽ  K I T  Ͼ

Nikdy ho nikdo, kromě Rosie, neviděl se takhle složit. A ten fakt, že se to stalo, Kita nemálo znervózňoval.

Nechtěl mu čelit mezi čtyřma očima, když ho viděl v takovém stavu. Možná vypadal nebojácně, ale tyto jeho stavy, to byla jeho slabina, kterou Evan odhalil mnohem dřív, než měl. Pokud by ji vůbec kdy odhalil.

A tak se poflakoval, jak to dělal dříve, vyhýbal se tomu hřišti, kde rád sedával s Ronem a pil, protože přece jen by Evan mohl projít kolem (v horším případě i s Adamem) a modlil se, aby Evana nenapadlo přijít do motelu, když mu neodpovídal na zprávy.

A žil spokojeně dál. Kit byl zvyklý na to, že mu lidé do života přicházeli a zase odcházeli, takže odříznout Evana? To mu nedělalo problém. Stejně byla jedna velká chyba, že se vůbec poznali. Evan by se neměl ani přibližovat k někomu, jako byl on.

Kit se vrátil na recepci. Poslední dobou tady seděl neustále, jelikož jeho milovaný sourozenec se přece jen narodil dřív, než měl, a tak jeho rodina byla stále v nemocnici. Kit ne. Kit to děcko ani neviděl. Vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje, protože se jeho rodiče nenamáhali mu ani zavolat.

Za chvíli se ve dveřích motelu objevil Ron. "Hej, jdeš chlastat na střechu?" zeptal se s až moc širokým úsměvem.

Kit jen krátce zvedl pohled od telefonu, kde hrál první hru, co našel. "Ne, mám službu."

"To tě nikdy nezastavilo," pokračoval Ron, celý vychlámaný.

"Řekl jsem ne," zdůraznil Kit. Ronovi zmizel úsměv z tváře.

"Máš krámy nebo co?" zamumlal si spíše pro sebe a motel zase opustil.

Kit dneska neměl náladu na lidi. Vlastně na ně neměl náladu od toho, co se u jezera zhroutil, jelikož ho to sžíralo. Věděl, že by měl Evanovi alespoň poděkovat. Kupodivu si té z noci něco pamatoval a tak nějak tušil, že kdyby se tam Evan neobjevil, nevolal jeho jméno a neběžel, aby ho zastavil, Kit by pravděpodobně skončil na dně jezera. Jenže v tu chvíli tam byl někdo, kdo stál o to, aby neskočil, což Kita zastavilo kousek od okraje skály.

Waves of TomorrowKde žijí příběhy. Začni objevovat