Waves of Tomorrow

padesát tři

Ͽ E V A N Ͼ

Kit samozřejmě nebyl úplně v pořádku. I když Evan zaznamenal neuvěřitelné zlepšení, stále se nemálo stávalo, že se probudil s náladou, kdy sotva mluvil a celé dny chtěl jen proležet, protože neměl vůli se svým životem nic dělat, jak sám říkal.

To se stalo i den po svatbě. Když se Evan probudil v hotelové posteli, Kit ležel na okraji, otočený k němu zády, peřinu skoro i přes hlavu. 

Evan se k němu posunul, jednou rukou ho objal kolem pasu a hlavou se opřel o jeho záda. "Dobré ráno," řekl.

Kit něco zamumlal. Evan to bral jako odpověď.

"Jak ti je?" zeptal se.

Neodpovídal mu. Evana to nijak nepřekvapilo, jen si tak potvrdil, že Kit není v nejlepší náladě. 

"Chceš donést něco na snídani?"

Kit chvíli váhal, ale nakonec tiše odpověděl, že ano. Evan ho tedy pustil, aby se mohl převléknout a nescházet dolů jako vandrák, a opustil teplo postele. Ještě než pro snídani odešel, vzal Kitovi tašku a vyhrabal v ní prášky. I se sklenicí s vodou mu je připravil a položil na noční stolek.

Když se vrátil, noční stolek byl až na vypitou sklenici prázdný. Evan jim přinesl na snídani nějaké croissanty, každému láhev džusu a postavil vše na stolek u gauče, protože jídelní stůl tenhle pokoj nevedl. 

Pak se vrátil do postele a opřel se o její čelo. Znal Kita a věděl, že teď s ním moc řeč nebude, a tak si vzal knihu a zatímco četl, druhou rukou lehce hladil Kita ve vlasech.

Jeho prsty tu a tam projely po vystouplé jizvě z nehody v jezeře a Evanovi přišlo, že se pokaždé trhavě nadechl, když se to stalo. Sama o sobě jizva už vidět nešla, Kitovi už kolem narostlo dostatek vlasů a délkově se srovnaly s ostatními, takže už nikdo nemohl poznat, že se Kitovi něco stalo. Jen oni dva.

Trvalo asi deset minut, než se Kit otočil a hlavou položil do Evanova klína. 

Celé ráno tak proleželi (nakonec musel Evan přece jen donést jejich snídani až do postele). A možná by leželi i nadále, ale Evanovi přišla velice zajímavá zpráva.

Za deset minut jsem u tebe. Potřebuju s tebou mluvit. Táta.

"Doprdele," ulevil si Kit. "Beztak to bude kvůli tomu, co jsem včera předváděl. Promiň."

Evan chvíli hleděl na zprávu od jeho otce. Pak zvedl pohled ke Kitovi. "Možná jo, každopádně se nemáš za co omlouvat." Odhodil ze sebe peřinu a postavil se. "Sejdu se s ním dole, můžeš ležet dál. Pak ti všechno řeknu."

Kit váhavě přikývl. Evan udělal krátkou zastávku v koupelně a vydal se dolů. Ještě tedy tátovi napsal, že na něj počká ve vestibulu hotelu.

Byl přesný jako hodinky. Přesně deset minut od toho, co Evanovi přišla zpráva, se jeho otec objevil ve vchodu. Evan byl nervózní, jako by se měl setkávat s úplně cizím člověkem. Jen ale nevěděl, co má od něj očekávat. 

"Můžeme?" zeptal se jeho otec po tom, co se přivítali. Byl připravený vykročit k výtahu, který vedl k pokojům.

"Kit spí," vyhrkl. "Můžeme to vyřešit tady?" Kývl hlavou do rohu místnosti, kde byly volné sedačky. Jeho tátovi se to nejprve moc nepozdávalo, ale nakonec se tam vydal.

"Nemáš být teď s Alice někde na líbánkách?" zeptal se, přičemž se musel u toho posledního slova zakřenit.

"Odlétáme až večer," odpověděl zkrátka. Posadil se na sedačku a tašku si odložil na stolek. Evan se posadil naproti němu do křesla. "Chtěl jsem, abys tohle věděl předtím, než odletím."