What happened?

6. KAPITOLA

Seběhla jsem schody z backstage přímo rychlostí blesku a snažila se prodrat tanečním parketem v klubu, který byl přímo narvaný až k prasknutí. Postrkala jsem se s pár lidma, s některýma se dokonce dostala i do slovní přestřelky, až jsem se nakonec dostala do méně frekventovanější části klubu. Porozhlédla jsem se po východě. A když jsem ho našla, ucítila jsem na své paži něčí silnou ruku, jak ji pevně stiskla. Podívám se směrem vzhůru, vidím jen vyšší postavu.

,,Pusťte mě!" Křiknu, ale pochybuju, že mě přes hlasitou hudbu může vůbec někdo slyšet a případně mi pomoc.

,,Proč bych měl? Konečně jsem tě našel! Nebo si na mě snad nepamatuješ?" odpoví mi muž se smíchem.
Drží mě pevně a při každém mém cuknutí mě tiskne s ještě větší silou. Může mu táhnout zrovna tak na padesát, má hnědé delší vlasy s viditelnými prvky šedé a několikadenní strniště. Je z něj silně cítit alkohol i tráva a jeho oči jsou skoro černé, avšak má v nich viditelné plamínky touhy a na tváři si hraje se zlomyslným úsměvem. Vím, že je zle.
Hlavně když mě chytá už druhou rukou a tiskne mé tělo proti zdi.

,,Pomoc!" Začnu řvát a kopat nohama okolo sebe.
Strašně doufám, že si nás někdo všimne, někdo, kdo i přes opilost pozná, že jsem u zdi nedobrovolně. Někdo, kdo pozná, že ty dotyky jsou mi nepříjemné.

,,Drž hubu Chloe, jinak to bude ještě hořší." osloví mě mým jménem a mně se rázem rozsvítí.
Je to přece ten stejný chlap, co se mě snažil dostat včera!
Naštěstí neúspěšně, ale kdyby nebylo Axla a ostatních členů Guns, možná by mě dostal už před několika hodinami.
Raději si nechci ani domýšlet, co by se mnou bylo.
Ale asi by to bylo horší, než teď, kdy jsem plně při vědomí a jsem schopna se alespoň trochu bránit, i když to jde ztěžka.
Výškový rozdíl mezi mnou a tím chlapem mé sebeobraně vůbec nepřidává.
Právě naopak.

,,Pomozte mi někdo, prosím!" Křičím dál mezi vzlyky. Představuji si jen černé scénaře a na záchranu už raději ani nemyslím...

Axl

,,Sorry brácho, nechtěl jsem tě praštit." zavolám rovnou ze dveří na Stevena a vejdu zpátky do backstage už uklidněný.
Potřeboval jsem jen cígo a čerstvý vzduch, abych se srovnal s tím, že jsem strašnej idiot, co se líbal s holkou a málem ji i přetáhnul, když sama o sobě nevěděla, protože ji nějakej zkurvenej magor v baru zdrogoval pořádnou dávkou. Normálně bych nad tím ani nepřemýšlel, jen mávnul rukou a šel o dům dál, ale u ní?
Proč mi to přijde jiný a proč se o ní nějakým způsobem bojím a zajímám?
Proč mám extrémní chuť toho magora najít a rozmlátit mu ksicht, aby ho ani vlastní máma nepoznala? A proč chci rozmlátit i sebe za to, co jsem udělal?

,,Co ti ta holka řekla, že ses omluvil?" Vyvalí na mě oči bubeník a mrskne po mně pytlíkem mraženého špenátu, kterým si ledoval, snad ne, zlomený nos, čímž mě probral z mých myšlenek o Chloe.

,,Seš normální!?" rozkřiknu se po něm a tvrdej špenát zvedám ze země, abych mu úder vrátil.
Nejdřív ale vyhledám pohledem jedinou holku v místnosti.

,,Kde je?" Zarazím se. Na gauči ani jinde ji nevidím.

,,To bys měl vědět ty, ne? Vždyť tě šla najít." podívá se na mě můj nejlepší kámoš s cigaretou v hubě a ve mně trochu hrkne.
Nebyl jsem s ní. A představa, že je někde dole v nejhorším a nejdrsnějším klubu, co se holek týče, někde sama, mi nahání hrůzu.