23.KAPITOLA

60 6 0
                                    

Zasměju se a když si uvědomím že před několika hodinami jsme se poznali tak, že mě našel na ulici zdrogovanou, usměju se. A přesto jsem si jistá, že když říkal co ke mě cítí myslel to vážně. Takový upřímný výraz by nezvládl ani nejlepší herec. Zpěvák se na mě dívá ale nic neříká. Asi po minutě mě to začne lehce znervózňovat.

"Co?" zeptám se a prsty mu pročísnu nazrzlé vlasy. Usmívá se na mě jako kdyby mě týden neviděl.
"Tak co je?" zeptám se a v mém hlase už je náznak smíchu.

"Nevěřím té dokonalé náhodě." řekne a dlouze mě políbí na rty. Upřímně tomu taky nevěřím. Jak je možné, že potkám svojí oblíbenou kapelu a ještě k tomu se rozhodnou mě vzít s sebou. A jako třešnička na dortu, skončím se zpěvákem té skupiny.
"Ale jsem za ní rád." dodá když se ode mě oddělí.

"Já taky." řeknu a Rose si lehne na moje rameno. Hladím ho po vlasech a oba dva spokojeně usneme v objetí toho druhého.

***

"Dobré ráno." probudí mě Axlovo hlas a polibek na krk. Objímá mě ze zadu svojí velkou a silnou paží a já si jenom vychutnávám okamžik. Majetnicky si mě přivine ještě blíž. Tulíme se k sobě když v tom se rozrazí dveře a v nich stojí Adler.

"Dobrý ráno hrdličky, ste mě k sobě ani nepozvali." řekne a směje se od ucha k uchu. Axl se jenom zasměje ale já vím že chtěl, stejně jako já, ještě zůstat v posteli. Do dveří se nahrne ještě Slash i s Duffem.

"Je tohle snad nějaká místnost na schůze?" pronese zpěvák řečnickou otázku a hrabe se z postele. Lehce sykne, zřejmě kvůli zraněním co utrpěl předešlí večer. Ještě že ta bába od naproti ty policajty nezavolala. Všichni, včetně mě, by byli hodně naštvaný a jsem si jistá že by to nedopadlo dobře. Taky vstanu z postele a vydám se s ostatníma do kuchyně udělat si kafe, a možná i něco k snídani.

"Tak co Izzy?" zeptám se když ho uvidím sedět u stolu. Modřiny se mu vybarvily. A to si na ně ještě včera přikládal mraženou zeleninu.

"Lepší, díky za ošetření paní doktorko." řekne a všichni se začnou smát. Každý z kapely mi poděkuje, že jsem jim pomohla a oni nemuseli do nemocnice. Pořád mám strach, že mají nějaká vážnější zranění ale dostat je do rukou lékařů je jako hnát ďábla do kostela. Všichni sedíme u stolu a probíráme co všechno se za tu dobu, co mě vzali s sebou stalo. Je toho vážně dost. Vzpomínky navždycky.

What happened?Kde žijí příběhy. Začni objevovat