What happened?

38.KAPITOLA

Jdeme mlčky vedle sebe. Jediný zvuk, co ruší uplné ticho jsou mé vzlyky. Slzy si utírám do trička a cítím se vážně hrozně. Kdybych ji nepotkala, nikdy si nevzpomenu. Nikdy nezačnu myslet opět na Sarah, která tu tíhu pak už neunesla. Myslela jsem, že jsem za ta léta se vším už smířená a nevrátí se to, ale to jsem se strašně mýlila. Všechno se vrátilo a udeřilo s ještě větší sílou během pěti nešťastných minut.

V Axlovo bytě si sednu prakticky hned na gauč a přitisknu si k hrudi polštář. Vždycky, když jsem byla smutná jsem brečela do plyšáků a s věkem jsem plyšového medvídka i žirafu vyměnila za polštáře a namuchlané hromady triček.

,,Nechceš mi to říct?" Zeptá se najednou Rose empaticky a vezme mi polštář z rukou. Odhodí ho, přisedne si vedle mě a za má ramena položí mou hlavu do jeho hrudníku. Obejme mě a beze slov čeká, než začnu mluvit sama. I když se mi do toho úplně nechce, zasloužil by si toho o mně vědět víc. Navíc se v jeho přítomnosti cítím tak bezpečně a tak klidně...

Zhluboka se nadechnu, setřu slzy, uvrtám se víc do jeho objetí a potichu spustím celý svůj příběh.

,,...Už když mi bylo 9 jsem pro ni musela chodit do barů a tahat ji domů, často na mě řvala, bila mě, stejně jako Sarah...mou starší sestru, která mě v podstatě vychovala. Táta dřel, aby nás uživil a ségra to už nezvládala. Když mi bylo 13 a jí 16, zabila se. Doma. Nevěděla, že jsem tam byla taky ještě se Cynthiou a všemu jsme zpoza rohu přihlížely. Ona byla ještě malá, ale ve mně v ten den všechny emoce utichly, jakoby ve mně něco umřelo. Ztratila jsem kus sebe. Musela jsem pak podle ní vychovat i o 6 let mladší Cynthiu, kterou máma nechala doma ač nebyla ani tátova vlastní, táta se psychicky zhroutil...a já ve svých 17 utekla. Tak jako Sarah, ale ne na vždy. A Cynthiu jsem někde nechala. Strašně toho lituju. Nevím, co teď s ní je. Bylo ji tenkrát jen 11 let..."  a dál už nemůžu. Přes hlasité vzlyky mi není ani rozumět. A očividně Axl, který má jindy pusu plnou slov nemá co říct. Jen mě hladí a přemýšlí. Nechce říct nějakou hloupost nebo nevhodnou poznámku, ale to ticho je horší.