Jeho Dívčí Škola

Máš vnuka dědo

Stáním a koukáním do zrcadla čas nevrátím. Já jsem si toho vědom.
I tak propaluji pohledem každý pramínek mích vlasů. Mé myšlenky lítají sem a tam furt k jinému tématu. Jak moji rodiče budou reagovat na moje vlasy nebo to jsem to ale šikovný kadeřník.
A ten roztržený ret nebo bolest dásně z toho jak jsem z ní vyrval můj kus zubu co teď leží někde ve stoce si taky nachází cestu do mé mysli.

Strávil jsem tam takhle půl noci a ani jsem si toho nebyl vědom. Možná otec přišel tak pozdě a já tam byl přesně tak dlouho jak jsem si myslel. Nebo ta pravděpodobnější možnost- fakt jsem tady tak dlouho stál s myšlenkami všude možně jen ne v koupelně před zrcadlem tam kde mají být v mé hlavě.

Jistě že jsem unavený ale lehnout si jít nemůžu. Za dvě hodiny mi začíná škola a jak už jsem se zmínil cesta tam trvá třicet minut vlakem. Vlak je od sud takových deset minut chůze a mě chvilku bude trvat se připravit.

Rychle jsem si vyčistil zuby, učesal vlasy a dopřál si poslední pohled do zrcadla před mou smrtí.
Vyšel jsem z koupelny a obloukem se vyhnul pokoji mích rodičů. Otec už bude v práci ale matku vzbudit by byl taky problém. Vešel jsem do pokoje a rychle naházel učebnice do aktovky. Mám ještě chvilku čas ale nechci riskovat že se dnes matka vzbudí dříve.

Převlékl jsem se do školní uniformy a vyběhl ze dveří ještě s rozvázanými tkaničkami.

Jakmile jsem dorazil do školy ucítil jsem na svích zádech hromadu pohoršených pohledů. Jistě že jsem to nedomyslel a neuvědomil si že učitelka to hned bude psát rodičům. Možná ji můžu říct že o tom už vědí. Neví přece co dělám ve volném čase. Otočil jsem se a za mnou stála má spolužačka Anny. Nikdy jsem se nezajímal jak se kdo z naší třídy jmenuje. Vím jen jak na koho volají abych je mohl v nouzi oslovit aspoň tak.

"Máš krásné nové vlasy Alice! Kadeřnice musela stát hodně peněz!" Řekla vždy přehnaně nadšená holčina z mé třídy.
"Díky Ann stříhala jsem si je sama" snad je to tvé jméno.

Do třídy vešla učitelka a poručila nám sednout. Nekoukala se na nikoho jinýho než na mě. Cítím jak se v ní vaří vztek ale když se na mě lépe podívala její nálada se kouzlem zlepšila až na škodolibou radost.

Vyučování uběhlo rychle a kupodivu jsem se nedostal do žádného problémů.
"Alice pojď sem na chvilku děvče." Řekla škodolibě třídní. Že já se vždy raduju tak brzo. Došel jsem k té čarodějnici a postavil se poníženě před ní.
"Tvé vlasy jsou neomluvitelné ale jsem si vědoma toho že to víš. A jsem si téměř jista že to kvůli nim máš na tváři to znaménko trestu. Tvůj otec je silný muž jestli tohle musí doma snášet. Divím se mu protože kdybych já byla tvůj otec, neměla by jsi jen natržený ret." Řekla a já protentokrát přeslechnu to že mi vyhrožuje a zaměřím se na jinou čas toho co řekla. "paní učitelko. Co to říkáte? Vy by jste chtěla být muž? A ještě k tomu můj otec? Tyhle nemístné myšlenky by vám měl někdo dostat z hlavy!" Řekl jsem a ano uvědomuji si komu jsem to řekl.

Začneme žít podle sebe. Ať se tím dnes užírá někdo jiný.

Pohled na tu spoušť před mima očima byl k nezaplacení. Moje třídní je rudá vzteky a jenom kvůli mě. Bude z toho problém ale ten pocit volnosti za to stojí.
Nevypadalo by to že se chystala něco říct tak jsem ji tam nechal a vydal se na nádraží. Vlastně jsem utíkal. Ano začneme si žít po svém, to taky neznamená hned v prvních minutách se nechat zabít.

Dorazil jsem domů a uviděl v obývacím pokoji na stole různé pochutiny a pití. Matka nejspíš něco chystá.
Vplul jsem do pokoje aby si mě nikdo nevšiml a začal si psát úkoly.

***

Někdo přišel a matka s otcem ho vítají před vchodovými dveřmi. Odešli spolu do obýváku a já vyšel že svého pokoje abych zjistil kdo to je.
Nakoukl jsem jen kousek a uviděl svého dědu. Jediný člověk co se ke mně kdy choval pěkně. Když nemyslím mého stvořitele štěstí Ericka.  

Nikdo si mě nevšiml a já si zrovna řekl že bych ho šel pozdravit. Uvědomil jsem si až pozdě že mám vlastně na hlavě trest smrti a vešel jsem do obývacího pokoje.
"Ahoj dědo!" Pozdravil jsem ho.
Všech šest oči mě probodávalo pohledem. A mně došlo že právě stojím na sudů a mám kolem krku lano.
Ten sud jsem si sám podkopl když jsem vešel sem.

"Co to máš na hlavě děvče zlaté?" Zeptal se vyděšeně děda. Netuším co na to říct a jediné co mě napadá jsou blbosti co mi na to lano přidají leda ostruhy než že by mě ho zbavili. "ehm dědo. Máš asi vnuka..." Řekl jsem celý rudý po pravdě a snažil se dělat že jsem neslyšel to rozbití skleničky co vypadla z matčiných rukou.