Jeho Dívčí Škola

Lavička

Dívala se na mě s opovržením. Už jsem viděl že chce říct něco hnusného ale místo toho se jen otočila a odešla. Díval jsem se na její záda zatímco se vzdalovala.

Erick je na tom špatně a je to celé má chyba. Musím jít za ním a vysvětlit mu že nevím co stalo. A hlavně se mu za všechno omluvit.

Nesmím tam jít.

Moc dobře jsem Amandu slyšel.

Bůh ví jak dlouho jsem takto stál a díval se na cestu kterou Amanda odešla. Nedíval jsem se tam doopravdy. Má mysl se zcela věnovala přemýšlení o tom co budu dělat a okolní svět jsem nevnímal.

Nevzpamatoval jsem se sám. Procitnul jsem až ve chvíli kdy do mě vrazila stará ženská a začala nadávat ať dávám pozor na cestu.

Chtěl jsem se něco namítnout ale vcelku mě tahle situace zajímala mnohem míň než třeba otázka kde budu spát.

Lavička na hřišti teď tvořila nejlepší možnost.

Rozešel jsem se tedy kupředu. Nebo abych byl přesnější rozkulhal jsem se. Chvíli to trvalo než jsem došel na to hřiště na kterém nás napadl ten opelychaný holub. Sedl jsem si na lavičku a opřel se. Hřiště bylo zcela prázdné.

Po chvíli se začalo stmívat. Tma byla čimdal silnější až jsem pak byl vděčný za pouliční světla.

Jako malý když jsem ještě měl mámu a tátu jsem často myslel na útěk z domu. Přemýšlel jsem kde bych spal a taky jsem si vždy promýšlel jak bych se o sebe staral. Nikdy jsem to neudělal protože jsem se bál. Tmy a i těch nejrůznějších stvoření v ní.

Samozřejmě že vím že příšery jako takové nejsou ale jsou lidi horší než nějaká monstra z pohádek.

Podíval jsem se na telefon abych zkontroloval čas a pak ho položil vedle sebe.

Pak jsem to zopakoval protože jsem se napoprvé zapoměl na ten čas doopravdy podívat.

Bylo 22:37 a mě momentálně děsí i to nejmenší zachrastění keře.

Položil jsem se na lavičku a zavřel oči. Snažil jsem se nemyslet na to jak jsem tady sám a že by mě ani nikdo nehledal kdyby mě náhodou někdo unesl. Na to že je tma a že je ta největší pravděpodobnost že mi někdo ublíží. Snažil jsem se neposlouchat ty zvuky keřů nebo jiného chřastění.