Jeho Dívčí Škola

Cesta do vězení

Stál jsem před domem a pozoroval Erickovu matku bavící se o něčem s tou sociální pracovníci.

Erick stál vedle mě a držel mě za ruku.
Odmítl odejít do školy. Prý nemůže přijít o poslední chvíli kdy mě může vidět. Říkal jsem mu že za ním někdy budu jezdit a že si budeme stále psát, ale on byl neoblomný a přemluvit se ho nepodařilo ani jeho matce.

Vysoký černovlasý muž naložil moje věci do kufru auta a otevřel mi dveře od zadního místa abych se posadil.

Sedl jsem si a upoutal pás.
Muž za mnou zavřel dveře a sedl si na místo řidiče.

Podíval jsem se z okna auta a očima vyhledal Ericka. Byl smutný ale nedal to na sobě znát. Díval se na mě a myslel jen na to že mě teď dlouhou dobu neuvidí na živo. Jistě že jsem ho několikrát utěšil že si budeme psát a že to bude jako bych byl stále s ním. Problém je že tomu sám nevěřím.

Auto se rozjelo a já Erickovy věnoval poslední pohled. Zapamatoval jsem si každý detail abych na něj mohl myslet celou cestu k mému novému domovu.

Viděl jsem ho naposledy před vteřinou a už mám chuť vyskočit z tohohle auta převážejícího vězně do vězení.
I kdyby to tam bylo pěkné, nebude tam on. 

Snažil jsem se na nic nemyslet.
Nemyslet na Ericka. Nemyslet na Amandu. Nemyslet ani na to kam jedu.

Díval jsem se z okna jak se míhají domky a ulice. Poznal jsem hřiště na které už se nejspíš nepodívam. Na plotu jsem zahlédl dva holuby.

Dal bych cokoliv abych teď mohl sedět na houpačce a nechat se šikanovat padoušským holubem Hugem.

Jakmile jsme vyjeli z města, domky už jsem neviděl. Sem tam malý strom ale jinak cesta, a kolem louka.

Pozoroval jsem ptáky lítající po obloze a pak dosedající na trávu. Kéž bych uměl létat. Jakmile by zastavil, hned bych vyletěl z auta a doletěl zpět k mému Erickovy. A kdyby se pro mě vrátili, odletěl bych s Erickem pryč a nikdy se nevrátil.

Celý život se mi dějí hrozné věci.
Tolikrát  jsem si myslel že se mi už nic nestane, když jsem seděl ve vaně s žiletkou u zápěstí a prosil o to aby můj příští život byl lepší. Vždy jsem to přežil a ráno se probudil s ošetřeným zápěstím a nikdo na mě celý den nemluvil. Ani matka a ani otec mi neřekli jediné slovo. Na jednu stranu jsem za to byl rád.
Druhý den už to vždy bylo jakoby se nic nestalo. Pak to chvíli vypadalo že mě má matka přeci jen ráda a já se na okamžik cítil spokojený. Pak jsem se vyrovnal s její smrtí a málem našel někoho kdo mě doopravdy miluje. A teď sedím v autě které mě odváží od mého štěstí.

Jak dlouho už tu jen sedím a čekám až budu 'doma'? Zdá se mi to jako věčnost.

Jakoby ta cesta nikdy nekončila.

Jsem tak dlouho bez Ericka.

Tak dlouho jsem nekreslil Amandě na ruku kočku v bikinách a nebo podobné umělecké dílo.

Tak dlouho už jsem nepozoroval znuděného Ericka s mobilem v ruce sedícího na své posteli.

Okolo se opět začali objevovat domky.
Bylo jich čím dál víc a byli čím dál větší.

Jeli jsme pak ještě půl hodiny.
Já se díval z okna a snažil si vybavit jeho hlas který jsem včera večer tak usilovně studoval.

Jeho obličej když jsem ho viděl naposled. A matně jsem si vzpomínal na jeho obličej když jsem ho viděl poprvé.

Vůz zastavil a muž z něj vystoupil.

Obešel auto a vyndal z kufru mé věci.
Pak došel k nim dveřím a otevřel je.

Podíval jsem se na něj a pak před sebe.
Pořádně jsem se nadechl a pak vystoupil z vozu.

Dveře domu před kterým jsme zastavili se otevřely a já se podíval na osobu která v nich stála.