Jeho Dívčí Škola

Pochopení

Díval jsem se na ni lítostivím pohledem. Doopravdy jsem litoval. Celou dobu jsem mluvil o tom jak jsem ublížil Erickovy a jak mi chyběl a že toho lituju, že jsem si neuvědomil že Erick nebyl jediný koho jsem opustil.

"Amando-" chtěl jsem se jí omluvit ale ona mě přerušila smutným ale přesto přísným a pevným hlasem. "Na to je pozdě. Furt mluvíš jen o Erickovy a na mě jsi úplně zapoměl. Erickovy si se aspoň pokusil napsat. A teď mluvíš jen o něm. Já vím že jste byli nerozluční a že mě si znal kratší dobu ale i tak jsme se za těch pár chvil dost spřátelili." Ukápla jí téměř nepostřehnutelná slzička kterou hned setřela hřbetem své ruky.

"I ty jsi mi chyběla." A touhle větou jsem vše zachránil.

"Naser si Eliote." Vyplivla na mě odpověď.

Postavil jsem se na nohy.

"Myslím to vážně. Hrozně mě mrzí že ses cítila jakože jsem tě zazdil a jestli ti to uleví dej mi pěstí ale-" dala mi pěstí.

Spadl jsem zpátky na její postel a položil ruku na své oko do kterého mě udeřila. Děsně to bolelo. Má fakt silnou ránu. Musela do toho dát všechen svůj vztek.

Nenechala mě ani dokončit větu!

Bylo to tak rychlé a pohotové že jsem si jistý že se napřahovala ještě dřív než jsem jí řekl že mě může praštit.

"Au" řekl jsem po chvíli. Ano bolelo to děsně ale moje pýcha mi předtím nedovolila vydat ani hlásku takže jsem pro její potěšení zareagoval až o půl minuty později.

Očividně to bylo pozdě a nevyznělo to moc dobře protože mi ve vzteku kopnula do nohy.

Můžete si typnout do které.

"KURVA DĚLÁŠ SI PRDEL!?" zařval jsem a chytil se za mou poraněnou nohu.

Ona se zarazila a pak si s šokem klekla vedle mě.

"O můj bože Eliote promiň! Neuvědomila jsem si to." Začala panikařit.

Nekopnula moc silně takže se nic nestalo ale i tak to bolelo.

"Chceš mi něco zlomit nebo už jsi mi odpustila?" Zeptal jsem se a snažil se neznít kousavě.

Ona si opět stoupla a vážně se na mě podívala.

"Ne" řekla opět přísně.

"Odpouštím ti že jsi nás opustil protože jsi se opět vrátil. A odpouštím ti i to že jsi na mě téměř zapoměl protože jsi se omluvil a já si tvé omluvy cením. Ale je zde ještě něco.
Ale je to jen můj sobecký důvod." Řekla na vysvětlenou a dívala se přitom za mě do zdi aby s semnou nemusela navázat oční kontakt.

"Co je to? Můžu to odčinit?" Zeptal jsem se. Chci aby mi odpustila a byli jsme zase přátelé.

"Ne nemůžeš. A i kdyby jsi mohl tak by jsi nechtěl. Není to ani tvá chyba ale i tak tě z toho budu vinit. Omlouvám se." Konečně se mi podívala do očí. Říkala to děsně smutně.

Chci aby byla šťastná tak proč mi prostě neřekne co jsem provedl abych se aspoň pokusil jí to vynahradit.

"A můžu aspoň vědět o co jde?" Zeptal jsem se s nadějí.

"Ne" řekl smutně.

Chvíli bylo ticho a pak se posadila vedle mě.

"Můžu se na něco zeptat?" Zeptala se mě.

"Ptej se na co chceš."

"Miluješ Ericka?" Její hlas zněl tak smutně ale stejně tak pln očekávání.

Proč se ptá zrovna na tohle?

Neodpustí mi ze sobeckých důvodu něco za co nemůžu.

Na sucho jsem polkl.

"Ano" má odpověď zazněla do ticha.
"Myslím že ho miluji." Podíval jsem se jí do očí.

Lehce se usmála ale oči měla stále smutné.

"Já vím." Řekla klidným hlasem a podívala se na druhou stranu pokoje.

"Promiň" řekl jsem a chytil ji za ruku co měla položenou na svém stehně.

Smutně se na mě usmála.
Dívali jsme se jeden druhému do očí.

Já chápal že ona miluje mě a ona chápala že já miluji Ericka. Možná kdybych ji poznal o chvíli dřív.

Přiblížil jsem se k ní na poslední centimetr a udělil jí malou pusu na tvář. Po té jsem se odtáhl zpět a díval se na její reakci.

"Děkuji." Řekla a lehla si mi hlavou na klín. "Nebudu mezi vás zasahovat. Mám váš vztah ráda. Jste oba stvoření pro toho druhého."

Pak bylo ticho.