Jeho Dívčí Škola

Zapomeňte na Eliota

Erickův pohled:

Stále nic. Furt neodepisuje.
Slíbil mi že mi hned napíše.
Co když si usmyslel že na mě zapomene a už mě nikdy nechce vidět.

Celé noci nemůžu spát. Nemůžu na něj přestat myslet. Dokonce jsem se kvůli tomu začal bavit i s tou emo holkou co ho nabalovala. I ona má o něj strach.

Oboum se nám stýská po Elim.

Momentálně jsem ve škole. Vedle mě je prázdné místo. Nesedí tam žádný malý strašák co by si kreslil do sešitu matematiky můj obličej když by si myslel že to nevidím. Nebo moje oblíbené superhrdiny z komiksů co mám doma, a kterých se v mé přítomnosti nikdy nedotkl a přesto je všechny znal.

Chci aby tu byl abych mohl jako vždy předstírat že poslouchám co mi kámoši říkají a přitom pozorovat jak se baví s tou holkou a nebo si prostě užívat jak je uražený na to že se mu nevěnuju.

Chci s ním jít na hřiště a smát se mu že se bojí holubů.

Ale on tu není a ani mi nebere telefon.

Zazvonilo na přestávku a kluci už se ani neobtěžují dojít ke mně. Moc jsem jim nevěnoval pozornost tak se na mě vykašlali. Aspoň že ta holka si ke mě vždy na přestávku sedne.

Nic neříká, jen si sní svačinu nebo si kreslí na ruku a pak se zvoněním jde zase zpět na své místo.

Občas mi něco řekne. Ale je to tak jedna věta. Včera mi řekla že vypadám příšerně a že bych se měl vyspat. Poděkoval jsem jí.

Možná bych se s ní i začal bavit kdyby mi tak moc nepřipomínala že tu není Eliot.
Je celkem fajn až na to že jsem na ni chvíli žárlil. Možná se mi to zdá ale taky to nemá lehké.

Ani nevím jak dlouho už je Eli pryč.
Mě to přijde jako rok. Každý den plyne tak pomalu a přesto si nevšimnu že už uběhl.

Je to furt stejný.
Ráno se zvednu z postele, obleču se jdu do školy kde nedávám pozor a nesoustředím se, dojdu domů, vlezu do postele a do rána se snažím dovolat Elimu.

Možná to byli dva dny a možná to byl už celý týden. Ale hlavní je že mi nenapsal.

Jakmile zazvonilo na konec školního dne, pomalu jsem vyšel ze školy a ještě pomalejším krokem se vydal domů.

Po cestě jsem si dal hodně práce s představováním si že jde Eli vedle mě.
Dokážu si představit že takto musím vypadat jako zombie. Kruhy pod očima, celý bledý, chodící po ulici nejpomalejším krokem co jde.

Doma jsem si jako vždy vlezl do postele a začal opět posílat zprávy.

V jednu hodinu ráno jsem se načapal že jsem usnul. Hned jsem začal hledat kam jsem dal mobil ale nikde nic.
Podíval jsme se pod polštář a dokonce jsem rozebral celou postel jen abych ho potom našel na nočním stolku.

Lehl jsem si zpět a otevřel zprávy abych opět pokračoval se psaním.

Byla tam jedna zpráva.

Byla od něj.

Ihned jsem ji otevřel a přečetl.

Eliot: Ahoj. Promiň ale jsem moc daleko a asi už se neuvidíme. Zapomeň na mě a já zapomenu na tebe. Zapomeň na Eliota.

Mám na něj zapomenout.
Napsal mi ať na něj zapomenu.

Tak na něj zapomenu.
Jde se zapomínat.

Ale zapomět nešlo. Místo toho jsem se rozbrečel a brečel ještě dlouhou dobu po té.