Jeho Dívčí Škola

Čas pro sebe

Dnes je sobota. To znamená že se do školy nejde. Byl bych obyčejně rád ale na víkend toho mám teď víc jak dost.
Už půl hodiny sedím u učebnice matematiky a snažím se dohnat to co jsem zaspal když jsem- když se dělo tolik věcí a neměl jsem na to čas.

Po pár minutách jsem našel sám sebe dívajícího se do zdi a přemýšlející o své rodině. Otec ve vězení a matka mrtvá. Děda pedofil a jiní z rodiny mi nezbyli.
Opustil jsem můj rodný byt a žiju u rodiny svého nejlepšího kamaráda.
Nestěžuju si. Doba co jsem zde zatím strávil je ta nejlepší doba v  mém životě ale kdybych tvrdil že mi matka a otec nechybí tak bych lhal. Byli zlí a minimálně otec mě nenáviděl ale i tak to byli mí rodiče.

Zvedl jsem se od stolu s učivem a pohlédl na Ericka co seděl na své posteli a pozoroval něco na mobilu.

Vzal jsem si mou mikinu a vydal se ke dveřím. "Kam jdeš Eli?" Zeptal se mě Erick.

"Chci být jen chvíli sám. Jdu se projít. Kdyby něco tak zavolám, budu mít mobil furt u sebe." Řekl jsem a vyšel ze dveří.

Šel jsem chvíli rovně a nevšímal si lidí okolo. Po chvíli jsem došel k lavičce u které jsme se s Erickem poprvé setkali.
Posadil jsem se a začal koukat do prázdna. Nevím jak dlouho jsem tam seděl a přemýšlel nad vším co se mi stalo v uplynulých několika dnech. Je to sice už víc jak pár dnů ale mně stále přijde že se to všechno stalo včera.

Zvedl jsem se až když bylo šero a vydal se zase dál. Tentokrát už jsem věděl kam mám namířeno. Šel jsem po paměti a i když jsem tadyma chvíli nešel tak jsem přesně věděl kam mám jít.

Došel jsem ke dveřím mého starého rodného domu. Našel jsem v kapse mé klíče a vybral z nich ten správný. Snad nevyměnili zámek. Nevím ani jak to s tímto domem teď je. Komu patří.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.
Prohlédl jsem si každý kout této chodby.
Zdá se mi to tu menší. Zdi a strop jsou ke mně tak blízko. Nevím jestli se mi to jen nezdá ale rozhodně se tu cítím stísněný. 
Na zdích stále visely některé naše obrazy a fotky. Velká většina byla pryč ale tyhle tady zůstaly. Na dveřích do obýváku byla žlutá páska tak jako na oknech a vchodových dveří. Na vchodových  dveřích byla ta páska ovšem už přetrhaná.

Přetrhl jsem i tuhle pásku a vešel do obývacího pokoje. Na zemi byli destičky s čísly a koberec chyběl. I tak byla na podlaze skvrna od krve která se tam vsákla i přes ten koberec. Pár věcí zde bylo zabalených do igelitových pytlíků.
Na nábytku byla menší vrstva prachu která se zde usadila za tu dobu co zde nikdo nebyl.

Vím že zde nemám co dělat. Ne kvůli tomu že by mě zde chytili ale kvůli tomu co to se mnou dělá.

Už takhle na mou matku myslím každý den když jdu spát.

Vidím před sebou ji ležící na koberci nasaklím její krvý a otce sklánějícího se nad ní se značnou dávkou alkoholu v sobě. Mě stojícího ve dveřích a dívající se jak z mé matky vychází život. Ten poslední pohled co nedarovala nikomu jinému než mně.

Byla to všechno má chyba?

Kdybych byl normální. Kdybych se možná narodil jako chlapec? Změnilo by se něco? Otec by se nechodil opíjet do hospody a nevracel by se domů naštvaný. Nebil by mou matku za něco za co nemůže. Mohl jsem za to já. To já se nepovedl. To moje problémy způsobili tohle všechno. Kdybych se narodil jako kluk. Nebo vůbec nikdy nemyslel na sebe a jak se cítím. Co mě trápí. To že jsem holka. Mohl jsem být ticho a trpět si pro sebe. Já nebyl a teď je má matka mrtvá a otec ve vězení.

Je to všechno má chyba?

Slzy stékaly po mích tvářích a zanechávali na nich vlhké cestičky smutku. Tíživý pocit u srdce mě sevřel tak jako ten den kdy se to stalo.

Nemám zde být.

"Odpusť mi mami že jsem tě zklamal. Odpusť mi že jsem nebyl lepší dcera. Odpusť mi že jsem nebyl dcera kterou jsi chtěla. Teď jsi pryč. A je to má chyba." Řekl jsem a má slova se rozlehla do ticha a stratila se v dálce.

Slzy ustaly ale zníčený výraz můj obličej neopouštěl.

Napůl s myšlenkami pryč jsem opustil můj starý dům a došel tam kde bydlím teď. Nepamatuji si cestu. Nejspíš jsem celou cestu brečel protože když jsem vešel dovnitř tak jsem měl opět mokré tváře a rudé oči od pláče.

Nikdo si mě nevšiml že jsem přišel domů. Jak taky. Všichni už nejspíš spaly.

Vešel jsem do pokoje a podíval se na Ericka který seděl na posteli a propaloval mě naštvaně očima.

Když ale viděl mé uslzené oči tak jeho obličej hned zněžněl a hned se ke mně rozběhl. Objal mě. "Kde jsi byl. Říkal jsi že budeš mít mobil u sebe. Ani nevíš jak jsem se bál. Volal jsem ti. Víš vůbec kolik je hodin?! A ty přijdeš a máš slzy v očích! Co jsi dělal?" Začal se ptát na tolik otázek a já jen smutně hleděl někam za něj.