Jeho Dívčí Škola

Můj Eli

Odvezli si mě na stanici a dvě hodiny s semnou řešily a vyřizovali různé papíry.
Samozřejmě že přijeli i moji rodiče a nebyli vůbec natáčení. Těžko říct jestli to bylo tím že byl děda kretén co měl rád malé holčičky, nebo tím že si mě budou muset odvést zpátky domů k nim.

Po ňákém tom vyřizováním nás konečně pustili domů.

Po cestě dom jsme byli všichni ticho.
To ticho bylo až ohlušující.
Nepamatuji si skoro nic co se dělo potom.
Prostě jsem se vzbudil v mé posteli u rodičů doma, ještě v oblečení co jsem měl ten den na sobě.

Hned jsem se podíval na můj mobil kde jsem měl tak deset zpráv od Ericka.

Erick: jsi v pořádku?

Erick: už jsi doma? Jak to dopadlo?

Erick: jak budeš doma napiš mi...

Erick: to bude dobrý Eli nebuď smutný...

Erick: ...promiň že jsem to hned nezvedl předtím...

Erick: to jste tam tak dlouho?

Erick: jsi smutný?

Erick: mám za tebou přijet?

Erick: odepiš mi prosím už jsou tři hodiny, nemůžeš tam být tak dlouho...

Erick: ...Eli jsi v pořádku?

Erick si o mě dělal starosti. Musím se omluvit. Měl jsem se na mobil podívat hned jak jsem přišel.

Eliot: jsem v pořádku. Promiň že jsem neodepisovala vrátil jsem se pozdě a hned jsem usnul. Děkuji že jsi mi pomohl...

Erick: není zač. Jsem rád že jsi v pořádku.

Odložil jsem mobil na noční stolek a po několika dnes si opět oblékl něco v čem se budu cítit jako já.

Vybral jsem si že skříně šedou mikinu a černé tričko. Oblékl jsem si je a začal hledat ňáké kalhoty. Nakonec jsem našel roztrhané tmavé ryfle které jsem si i oblékl. Provedl jsem raní higienu a opět sebou plácl na postel.

Nemám tušení jak to teď bude a ani to moc vědět nechci. Jsem rád že jsem teď tady a nebudu pro chvíli řešit nic jiného než že teď žiju a nic mi není.

Zazvonil mi opět mobil a oznámil mi tím že mi píše můj Erick. Teda jen Erick. Jenom Erick, ne můj Erick. Píše mi Erick.
Zčervenal jsem z vlastních myšlenek a radši se rychle natáhl po mobilu.

Erick: a je ti teď dobře?

Eliot: ano je mi fajn...

Erick: i tak bych ti chtěl zlepšit náladu.

Erick: něco pro tebe mám! Můžeš ven?

Eliot: kde sraz?

Erick: u lavičky jak jsme se sešli poprvé.

Eliot: budu tam

Rychle jsem si strčil mobil do kapsy a nazul si první tenisky co jsem uviděl.
Vystřelil jsem ze dveří takovou rychlostí že jsem málem schodil věšák.

Po chvilce jsem došel k lavičce kde na mě už čekal Erick s taškou v ruce.
Hned jak mě viděl tak ke mně přiběhl.

"Ahoj Eli!" Křikl a objal mě.
"Čau Ericku" řekl jsem mu nazpět a objetí mu oplatil. "Tady máš, protože nevím kdy máš narozeniny a tvoje minule jsem zameškal." Řekl a podal mi tašku.
Převzal jsem si ji a hned jsem se podíval co v ní je.

Vytáhl jsem z ní nějaké tryčko. Nebo sportovní podprsenku. Nemám tušení co to bylo. "To je binder..." Řekl mi Erick.
Po lepším pohledu mi došlo co to je a hned jsem skočil Erickovi kolem krku.
"Díky. Díky, díky, díky, díky!" Říkal jsem trošku moc nahlas nato jak jsem mu byl v tento moment blízko. "Není zač. A ještě je tam něco..." Řekl a já se hned podíval co je ještě v té tašce. Byla tam černá krabička. Vytáhl jsem ji a otevřel ji. Byl v ní řetízek a na něm placaté kolečko na kterém bylo vyryté 'můj Eli'. Vzal jsem si řetízek do ruky a půl minuty jsem si ho okouzleně prohlížel.

Nemohl jsem to určit ale dal bych za to i svou ruku že jsem v tu dobu byl červený jako jahoda.

Nasadil jsem si řetízek a až tehdy jsem se podíval na Ericka který mě pozoroval tak jako já ten řetízek ještě před chvílí.
"Děkuji Ericku" řekl jsem a usmál se na něj jak nejlépe jsem uměl. Byl to upřímný úsměv. Můj upřímný úsměv si člověk musí zasloužit a když jsem s ním tak se směji jen upřímně.