Jeho Dívčí Škola

Proč mi neodpovídá?

Samozřejmě jsem přišel domů a hned jsem se začal postupně přihlašovat k sociálním sítím. Bohužel pro mě jsem
během čtvrté aplikace usnul a mobil shodil na zem.

Ráno jsem se probudil a všude ho začal hledat. Možná mi zapadl pod postel. Napadlo mě, ale tam nebyl.
Ani pod dekou. Ani nikde jinde.

Po chvilce jsem to vzdal, převlékl se a šel na snídani.

Rychle jsem snědl toast co mi teta připravila a už jsem se chtěl vydat zpět do pokoje hledat telefon ale teta mě zastavila.

"Alice včera sis nechala mobil na botníku. Měla by ses o své věci lépe starat. Není divu že jsi ten svůj mobil ztratila." Řekla a podala mi můj telefon.
"Děkuji. Přísahal bych že jsem si ho bral do pokoje" řekl jsem zamýšlené a telefon si od ní vzal.

Přesně jak si pamatuji. Polovina aplikací je už přihlášených. To jsem přece dělal včera večer v pokoji.

Hned jsem otevřel první chat s Erickem ale místo naší konverzace tam byla kolonka o nedostupnosti nebo něco takového.

Zablokoval si mě? Trvalo to už moc dlouho a tak se na mě naštval?

Možná je to jen náhoda.

Otevřel jsem další aplikaci a hned mu přes ni poslal zprávu.

Eliot: Ericku promiň že jsem ti nenapsal hned. Ztratil se mi mobil a teď mám nový.

Ale zpráva se neodeslala.
Zopakoval jsem to ještě na dvou aplikacích ale ve všech mě měl  zablokovaného.

Hodil jsem mobil na postel a naštvaně jsem kopl vší silou do stolu.

A pro moje štěstí a hloupost jsem se okamžitě svezl na zem s pořádnou ranou.

O pár vteřin později stála teta ve dveřích s ustaraným výrazem. "Co se stalo Alice? Slyšela jsem bouchnutí!" Říkala vyděšeně.

"Kopnul jsem do stolu a teď mám něco s prstem." Řekl jsem po pravdě a ukázal na můj prst s velmi neobviklým poskládáním.

"Oh můj bože!" Vyjekla teta a hned byla u mě.  Začala zkoumat můj prst a mně to přišlo dost nepříjemné.

Po chvíli mě začala zvedat a nějak mě s mou pomocí dostala do auta. Málem jsme se po cestě ještě víc zmrzačili.

Jeli jsme jen chvíli do nejbližší nemocnice a pak jsme hodinu a půl seděli v čekárně plné vřeštících děcek. 
Když jsme se konečně dostali na řadu poslali nás do další čekárny s hromadou starých lidí kde jsme byli hodinu, a tam mi pak udělali rentgen.

Samozřejmě jsem měl zlomený dva prsty a tak nás poslali dál kde mi tu nohu zpravili a dali do sádry.
Samozřejmě jsme tak čekali další půl hodinu. 

Domů jsme se vrátili v jednu hodinu a jediné co jsem mohl dělat bylo ležet v posteli a čumět do stropu protože nevím kam jsem si dal telefon.

Ale naštěstí jsem nebyl sám. Byli tu mé známe myšlenky, které mi připomínali že si mě Erick z ňákého důvodu zablokoval a očividně semnou nechce mít nic společného.

Vtipné bylo že jsem z toho nebyl smutný. Smutný jsem často. A to jakože hodně často. Teď jsem byl naštvaný. Naštvaný na sebe. Na svou pitomost. Na svůj život. Trochu na Ericka a děsně moc na ten stůl co mi zlomil prst. Nebo spíš o který jsem si zlomil prst, ale může za to ten stůl.

Neviděl jsem se ale přísahal bych že jsem byl rudý vzteky.

Nikdy jsem neměl nic zlomeného takže vůbec nevím co mám dělat. Můžu na to stoupnout? To bych asi neměl. Taky bych možná pro příště měl poslouchat doktora když na mě mluví. Berle bych použil. Jsou hned vedle postele. Ale vypadá to složitě a ani nevím co bych dělal.

Možná bych mohl zavolat na tetu jestli mi podá můj notes ale ten jsem včera nechal v tašce a tašku jsem nechal bůh ví kde.

Tak jsem tu jen já a moje myšlenky.

Erick mi neodpovídá.
To bylo vlastně jediné co mě teď drželo.
Prostě jsem mu chtěl děsně moc napsat a potom za ním třeba utéct nebo nevím.

Možná bych mohl napsat Amandě.
Ta mi taky děsně chybí. Chtěl bych ani mluvit aspoň na chvíli.

Kde jsem ale jen dál ten zatracený mobil?

Naposledy jsem ho měl... Naposledy jsem ho hodil na postel na které právě ležím!
Okamžitě jsem začal rukama prohrabávat peřiny až jsem se nakonec svalil z postele na zem. Nahlas jsem zaklel z bolesti co jsem si pádem způsobil.

Samozřejmě teta byla hned ve dveřích a pomohla mi zpátky na postel.
"Co jsi vyváděla?" Zeptala se mě pobaveně.

"Snažil jsem se najít mobil" odpověděl jsem. Teta mi ho okamžitě podala z nočního stolku. "Když jsme přijeli a ty jsis lehala do postele tak jsem ho dala bokem aby nezavazel." Vysvětlila s úsměvem.

"Díky. A teto?"
"Ano?"
"Mohla by jsi mi prosím říkat Eliot?"
"Samozřejmě. Omlouvám se neuvědomila jsem si to" omluvila se a vydala se zpět do kuchyně.

Aspoň už mám mobil no.