Jeho Dívčí Škola

Večer jako každý jiný

Když jsem se vrátil domů byla tam jen matka. Brečela na sedačce. Tak jako po každé když ji otec zbije za to že mu dala porouchanou dceru. Nechal bych to tak jako vždy být ale dnes je něco jinak.
Možná je to tím že mi Erick udělal radost.  Možná tím že jsem až moc sentimentální. Nebo možná přece jen k mé matce furt cítím pouto matky a dítěte, i po těch letech nenávisti.

Moje tělo udělalo něco co jsem sám nečekal. Vydalo se místo do mého pokoje, do obýváku k sedačce. Uklonil jsem se k plačící matce a objal ji kolem ramen. "Promiň mami" zašeptal jsem jí do ucha. Má matka se zarazila a přestala plakat. Chvíli byla nehybná a potom si uvědomila co se děje. Čekal jsem že mi přiletí facka ale nestalo se tomu tak. Objetí mi vrátila.

Nezvyklé teplo mi zaplavilo celé tělo.
Erick mě rád obímá takže vím jaké to je když tě někdo obejme. Je to skoro stejný pocit ale je v tom i něco jiného. Erick mě obímá pevně ale tak abych se náhodou nerozsypal. Je to příjemné objetí ale rozhodně se to nevyrovná objetí mé matky. Objetí ve kterém jsem schovaný před okolním světem a je jedno že ty ruce patří někomu kdo mi ubližuje skoro ze všech nejvíc.

Je to má matka a má mě ráda i když jsem jejím sklamáním. Nikdy mi neřekla že mě má ráda. A nikdy mi to neřekne.
Ani by mi to nikdy nechtěla říct.
Já bych ji to nikdy neuvěřil. Nikdy bych si to nemyslel. Ale tohle objetí co jsme si pro sebe ukradli byl ten moment kdy jsme věděli že já jsem její dítě a ona má matka. Je to jen pouhá minutka ale i tak je to důležitější moment než cokoliv jiného. Protože tenhle moment za chvíli skončí a možná už nikdy opět nenastane.

Všechna ta neviřčená podpora a lítost za to co jeden druhému provedl. I ta myšlenka že se to stane zase a tahle chvíle na tom nic nezmění. Na to všechno jsme oba myseli při tomhle jedinečném objetí. Nejsem si jistý jestli to bylo naše první objetí. A v tu dobu jsem si nebyl jistý ani tím jestli to není naše poslední objetí.

Všechno musí někdy skončit a protože se ani jeden z nás neměl k tomu vrátit se do opravdového hořkého světa, musel zakročit někdo třetí.

Vchodové dveře se zavřeli a já odskočil od matky. Tenhle moment se nikdy nestal stálo v jejich očích. I tak jsem si byl jist že jsem tam viděl i odraz slova děkuji.

Otec vešel do obýváku a já potichu prošel kolem něj. Do nosu mě zaštípal odporný zápach alkoholu a cigaret. Jen co jsem opustil místnost, řev začal a já opět dělal jakože s mou matkou nemám nic společného. V tomto světě je to jeden za jednoho a každý sám za sebe ať si každý říká co chce.

Promiň mami. Takhle to je a takhle to zůstane. Tak moc bych si přál jí ještě jednou obejmout. Ještě jednou se zavěsit do její náruče. Tento úžasný pocit nikdy nezapomenu. I když už tu se mnou nejsi je něco co jsem ti nestihl říct. Děkuji že jsi ze mě udělala to co jsem teď.