Jeho Dívčí Škola

Jsi můj nejlepší kamarád

Je odpoledne a prošel jsem si zrovna dvouhodinovou prezentací jak se správně chovat jako slušná slečna.
Dal mi naštěstí po zbytek dne volno a můžu si dělat co chci takže napíšu Erickovy.

Eliot: Nechtěl bys ven? Potřebuji zachránit moji zdravou mysl od těch blbostí co jsem dnes slyšel.

Erick: jistě, dáme sraz na nádraží?

Eliot: dobře. Už jsem na cestě tam.

Podíval jsem se do zrcadla a ochrnul jsem dnes už po osmé nos nad mím oděvem a make-upem co mě děda donutil nanést.

Vyšel jsem ven a začal utíkat na vlak.
Cesta tam byla děsně dlouhá. Díval jsem se z okna vlaku na krajinu a bylo to téměř nekonečné. Když vlak konečně zastavil vyběhl jsem ven a hned jsem uviděl Ericka sedícího na lavičce. Jak mě uviděl postavil se a došel ke mně.

"Tohle tě donutil si obléct?" Zeptal se mě Erick. Zakýval jsem hlavou v souhlas.
Erick mě objal kolem ramen a pošeptal mi do ucha "jindy ti to sluší víc. Tohle se k tobě nehodí." Myslím že jsem na chvíli zapoměl dýchat a obětí se proměnilo na podpírání mojeho těla aby se nerozflákalo o špinavou podlahu na nástupišti.

Jakmile jsem našel rovnováhu vydali jsme se společně z nádraží pryč.

Chodili jsme po městě a povídali o všem možném. Přednesl jsem mu celý proslov mého dědy o tom jaký mají ženy rozdíl mezi muži. A další blbosti co mi můj děda cpal od rána do hlavy. "já v tom nevidím rozdíl." Řekl Erick prostě.
"Je jedno jestli si žena nebo muž. V téhle době můžem být i letadlo pokud chceš a nikomu do toho nic není. A hlavně já bych tě měl rád i jak bys byl holka na tom se nic nezmění." Zastavili jsme se a já se na něj podíval. Objal jsem ho kolem ramen. "Taky tě mám rád. Jsi můj nejlepší kámoš" řekl jsem mu upřímně.

Objal mě na spět ale hned to přerušil a šli jsme dál. Zbytek dne jsme si povídali o všem možném a když byl čas jít domů doprovodil mě až na nádraží a počkal s semnou na vlak.

"Tak zase někdy?" Zeptal se mě a usmál se při tom na mě. "jistě že jo. Bylo to super. Díky že jsi šel ven." Řekl jsem a vešel jsem do vlaku. Sedl jsem si na místo a zamával mu z okna. Vlak se rozjel a já měl znovu namířeno k mému dědovi co má na všechno staromódní pohled na věc.

Zdálo se mi že cesta tentokrát uběhla stokrát rychleji a já už stál v chodbě dědovi chalupy. Zul jsem si boty a vešel do obývacího pokoje kde jsem čekal že najdu mého dědu.

Nebyl tam.

Šel jsem tedy do mého pokoje a začal si kreslit náhodné předměty co mě napadly.

Po půl hodině jsem uslyšel jak se zavřeli vchodové dveře tak jsem se šel podívat kdo přišel. Samozřejmě to byl můj děda.
"Kde jsi byl?" Zeptal jsem se ho. Na nákup byl prý včera. Nenapadá mě co by mohl dělat. "Do toho ti nic není Elio-Alice." Řekl lehce naštvaným hlasem. V duchu jsem se usmál že mi málem řekl Eliote a vrátil jsem se do pokoje.

"Dnes to bylo fajn" řekl jsem si pro sebe a praštil sebou o postel. Usnul jsem během přemýšlení o dnešku a o Erikovi. Tolik mu toho dlužím.