Dobrá zpráva je že to stvoření (moje sestřenice) spí u kamarádky a to z důvodu 'nechci být s ní v pokoji. Nevím co jsem jí udělala ale nemá mě ráda', ať si říká co chce hlavně že ji nemusím poslouchat. A somezřejmně ta špatná zpráva, jsem sám v cizím pokoji, je tma a já stále nemám můj mobil.
Ležím na zádech v posteli. Je jedna hodina ráno a já nemůžu usnout.
Na pár minut jsem usnul a hned jsem se probudil kvůli špatnému snu. Vlastně to byla jen vzpomínka. Já stojící ve vchodu do obýváku mého původního domova. Stejný sen jako vždy jenže tentokrát to není v tu dobu kdy matka umírala. Je to z tehdy kdy jsem se tam vrátil a viděl prázdný byt kde jsem vyrůstal a kde mi zabili matku.
Zvedl jsem se z postele a rozsvítil světla v pokoji. Začal jsem prohledávat různé šuplíky a hledat papíry nebo něco na co se dá kreslit.
Našel jsem jen Zuzanin sešit do matematiky. Vytrhl jsem mu jednu stranu z prostředka a začal si kreslit.
Protože jsem už nechtěl kreslit Ericka ze všech úhlů rozhodl jsem se pro nakreslení mé matky.
Snažil jsem se vybavit každý kousek jejího obličeje. Jediné co se mi vracelo do mysli byl její obličej těsně před tím než umřela. To jsem kreslit nechtěl a tak jsem seděl u stolu, před sebou papír a pevně jsem svíral tužku v rukou s tuhou na papíře čekající na to že začne sama kreslit.
Ptám se sám sebe. Co kdybych ji před tím než umřela neobjal? Byl bych na ni stále naštvaný? Odpustil bych jí to a byl bych z její smrti smutný stejně jako jsem byl a jsem stále? Bylo by mi to jedno, tak jako mi bylo jedno to že kvůli mě chytala rány? Doopravdy jsem tak sobecký že jsem si to neuvědomoval? Otec celou dobu mohl bit mě, ale místo toho bil mou matku za to že mě porodila.
Nepamatuji si že by se matka někdy bránila nebo řekla aby radši zbil mě.
Měla mě ráda a já ji viděl stejně jako jsem viděl mého otce. Možná se ke mě nechovala nejlépe ale ani ne nejhůř.
Opřel jsem si hlavu o papír. Už jsem byl vyčerpaný. Pomalu jsem se uvolnil a usnul.
Samozřejmě opět ne na dlouho. Hned jak jsem usnul, mé tělo ochablo a já spadl ze židle na zem na záda.
Zasyčel jsem bolestí a pohodlně se položil na tu zem na kterou jsem spadl.
Jsem tak líný že do té postele nedojdu.
Usnul jsem na podlaze a celou dobu myslel jen na mou matku a taky na Ericka.
Ani jednoho teď nemám.
Erick je daleko a má matka nejdál.
ČTEŠ
Jeho Dívčí Škola
Teen FictionNarodil jsem se ve špatném těle a na špatném místě. Jmenuji si Eliot ale rodiče mi tak neříkají. Říkají mi Alice. Nechtějí o té záležitosti se jménem a věci kolem toho vůbec nic slyšet.
