Jeho Dívčí Škola

Takhle ne děvče

Děda se na mě nevěřícně díval a matka s otcem mě očima doslova propalovaly.
Vařil se v nich vztek a já to slyšel až sem.
"Když jsem já byl v tvém věku děvenko, tak žádné takové nesmysly nebyli."
Řekl lehce pohoršeně a já poznal že má na mě stejný názor jako všichni ostatní.

"Alice. Jdi do pokoje. O tomhle si promluvíme potom." Řekla má matka se zaťatými zuby. Narozdíl od otce vypadala klidně. Jistě že to jen hrála ale i tak to bylo fascinující. Otec byl celý rudý a čišel z něj čirý vztek.

Odešel jsem do svého pokoje a sedl si na zem. Opřel jsem se zády o dveře a zaposlouchal se do děje v obýváku.
Nelíbilo se mi to co jsem slyšel ale nebrečel jsem. Chlapy nebrečí.

Po dvou hodinách sezení na zemi jsem uslyšel ruch v chodbě a poznal že děda brzy odejde, a tehdy nastane má smrt.

Konečně jsem se zvedl a popadl prázdný batoh. Bez přemýšlení jsem do něj hodil mikinu, mobil, klíče a všechny mé peníze. Obul jsem se a podíval se klíčovou dírkou. Děda právě odešel a matka za ním zavřela dveře. Přiběhl jsem k oknu a otevřel jsem ho.
Uslyšel jsem kroky blížící se k mím dveřím. Přelezl jsem z mého pokoje ven na trávu otevřeným oknem a zavřel ho.

Rychle jsem se rozběhl pryč od mého domu. Když jsem byl dost daleko posadil jsem se na lavičku a vytáhl mobil z batohu.

Eliot: Utekl jsem z domu. Nevím co mám dělat...

Erick:Cože? Co se stalo?!

Eliot: to je na dlouhé vysvětlování...

           *Eliot s vámi sdílí polohu*

Erick: víš to jistě?

Eliot: Ano

Eliot: jen... Slib mi že se semnou budeš dál bavit jak mě poznáš naživo...

Erick: Jseš nejdůležitější osoba v mém životě. Neopustím tě i kdybys byl starej dědek.

Položil jsem telefon vedle mě na lavičku.
Za nedlouho mě opustí můj jediný kámoš. Zničil jsem si život.

Seděl jsem tam jen chvilinku. Můj nejlepší přítel musí bydlet asi dost blízko. Nevím jak jsem poznal že to je on ale věděl jsem to.

Došel ke mně hnědovlasý kluk v mém věku s modrou košilí a černými kalhoty.
Chvilku se na mě díval se zamračeným a lehce nevěřícným pohledem.
"Eliote?" Zeptal se zmateně.
Přikývl jsem. Jsem nervózní z jeho reakce. 

Erick mě objal a pak hned zase pustil.
Díval se na mě lehce vykolejeně ale stále s úsměvem na rtech. "byl jsem připraven na všechno ale tohle jsem nečekal."
Usmál se a roscuchal mi vlasy.

Byl jsem připraven mu vše vysvětlit.
Byl jsem připraven mu říct o všem co se mi kdy stalo. Nemusel jsem říkat nic. Věděl to a já věděl že mám jeho podporu.