Jeho Dívčí Škola

Mohlo být krásně

Po škole jsme šli jako vždy spolu s Erickem domů. Dnes jsem se ale vedle něj cítil jinak. Nevěděl jsem co mám říct a už vůbec jsem si nevzpomněl jak vůbec něco říct. Erick vypadal naopak ode mě mnohem uvolněněji a také dost nadšeně a spokojeně.

Jakmile jsme byli dál od školy, Erick se rozhodl to pro mě ještě ztížit a vzal mě za ruku. To už jsem zapoměl i jak se chodí a rozplácl jsem se na chodník.

Erick místo aby mi pomohl se dal okamžitě do smíchu. Zvedl jsem se a zamračil se na něj. Jak viděl můj výraz tak ne že by se přestal smát. On se začal smát ještě víc.

Jakmile se konečně přestal smát tak mě opět vzal za ruku a šli jsme domů.

Co to vlastně dělám. Znám ho tak dlouho a nikdy jsem se kolem něj nestyděl. Proč teď ano? To že mě pozval na rande by mělo pocity kolem něj zlepšit ne?
Tak proč mi teď dělá problém i chodit?

Jsem jenom já tak nemožný a nebo i ostatní mají podobné problémy?

Došli jsme domů a chtěli jsme se oba hned vydat do pokoje ale zastavila nás Erickova matka.

"Eliote, pojď sem prosím." Zavolala na mě z obývacího pokoje.
Vešel jsem tam a na gauči seděla ona a ňaká žena v červených šatech s brýlemi a černým kufříkem.

"Dobrý den." Pozdravil jsem slušně.
Žena se postavila a natáhla ke mně ruku aby mi s tou mou potřásla.
"Dobrý den jsem Kateřina Hrolová a jsem sociální pracovnice. Chtěla bych s vámi něco probrat, máte chvíli?" Představila se mně ta paní.

Posadil jsem se na křeslo na proti ní a ona něco vytáhla ze svého kufříku.
"Momentálně jste v péči u rodiny Morelových. Jste tu protože jak jistě víte jsme nenašli žádného vašeho žijícího příbuzného který není ve vězení." Řekla a já přikývl. "Našli jsme sestřenici vaší matky žijící tři hodiny autem od sud která má zájem se o vás starat. Jakmile se dozvěděla o vaší situaci zatoužila se svámi setkat a vzít si vás do péče. A jelikož je to vaše příbuzná má na to i právo. Po vás se teď jen chce aby jste si sbalila věci a zítra ráno se pro vás staví vůz který vás převeze do vašeho nového domova." Řekla ta ženská děsně rychle.

Mám se odstěhovat od Ericka?
Budu bydlet někde jinde s někým koho vůbec neznám. Uvidím Ericka ještě? Co když to budou stejní lidi jako byli mí rodiče?

Žena pak začala řešit něco s Erickovou matkou a já odešel do pokoje. Erick všechno slyšel. Díval se na mě smutně ze své postele. "Stěhuješ se." Řekl Erick zničeně. "Necháš mě tady." Řekl stejně zničeně jako to před tím.

Došel jsem k němu a sedl si vedle něj na postel. Podíval jsem se mu do očí a nic neříkal. Pak jsem si lehl hlavou na jeho klín a zavřel pevně oči.

Tohle všechno se mi jen zdá.
Ještě před chvílí bylo všechno nádherné.
Měl jsem jít s Erickem, s mím štěstím, na rande. A teď? Teď mu ležím na klínu místo abych se balil a připravoval se na stěhování pryč.

"Nechci tě opustit. Prosím ochraň mě. Tak jako to děláš vždy." Prosil jsem ho.
Položil mi ruku do vlasů ale nic neříkal.

Bylo ticho. Oba dva jsme cítili děsný smutek. Má vůbec právo si sem nakráčet a říct mi že se stěhuju? Nemám snad já co k tomu říct? Jedná se zde přeci o mně.

Ani se mě neptala co chci. Prostě řekla že se stěhuju. No a co že je to má rodina. Nikdy jsem je neviděl takže nemají o nic větší právo mě mít v péči než má Erickova matka.

Slyšel jsem prásknutí vchodových dveří a za ně dlouho do pokoje vešla Erickova matka.

"Mrzí mě to kluci. Jsi skvělý kluk Eli.
Chápu že se ti tam nechce ale paní to řekla jasně. Pomůžu ti se sbalit ať zde nic nezapomeneš." Řekla smutně a přešla ke skříni.

Postavil jsem se a vydal se za ní.
Dali jsme všechny mé věci do kufru a jedné tašky. Naštěstí toho nemám  zas tolik, takže to netrvalo dlouho. I tak to pro mě byl smutný a zbytečně dlouhý moment. Erick nás celou dobu pozoroval se smutkem ve tváři.

Ještě jednou usnu sním v pokoji, a pak už ho možná neuvidím. Budeme si psát.
Každý den mu budu psát. Možná za pár let, nebo pokud budou hodní, možná se uvidíme o prázdninách.

I tak je to ale míň než bych ho chtěl vidět.
Nedošlo mi jak málo z něj mám dokud jsem nepřišel i o to a s tím i o možnost mít ho víc.