Jeho Dívčí Škola

Máš mě rád?

Erick byl celou noc vzhůru a díval se do stropu. Byl smutný. Když jsem se vzbudil já, tak jsem hned poznal že on nespal.
Měl kruhy pod očima a celkově vypadal dost nevyspale.

Oba jsme se beze slov převlékly a provedli ranní hygienu. Dali jsme si každý jeden toust a stále beze slov odešli do školy.

Amanda zde ještě nebyla tak jsem si začal kreslit. Erickovy zase přišli kámoši a protože tu nebyla Amanda tak si mě nemusel všímat vůbec.

Zazvonilo na hodinu a Erickovy kámoši si všichni sedli na svá místa. Amanda je asi nemocná...

Jako vždy jsem si v hodině kreslil a zničeho nic do mě Erick strčil loktem.

Podíval jsem se na něj a on se ke mně naklonil blíž. Lekl jsem se a tak jsem se od něj odtáhl a spadl na zem.

Celá třída se na mě otočila a já se cítil tak děsně trapně. "Alice podej mi žákovskou a už nevyrušuj prosím." Řekl mi pan učitel z matematiky. Zvedl jsem se ze země celý nesví a podíval se na Ericka. Ten se tvářil škodolibě ale naštěstí i provinile. Ještě aby ses necítil provinile když za to můžeš ty, že ano?

Věnoval jsem mu uražený pohled a odešel i se žákovskou knížkou k učitely. Položil jsem ji na stůl a zahanbeně si sedl zpátky na své místo.

"A když už vyrušuješ tak nám můžeš přečíst zadání úkolu čtyři." Řekl učitel.

Erick ke mně hned strčil otevřenou učebnici do matematiky a prstem mi ukázal co mám přečíst. Aspoň že tak.
Přečetl jsem to a dál už mě učitel neobtěžoval.

"Proč si to udělal?" Zeptal jsem se šeptem. "Chtěl jsem se na něco zeptat." Řekl Erick a zacukaly mu koutky.
"A proč si teda musel být tak blízko?" Zeptal jsem se uraženě.
"Nemáš rád když je někdo moc blízko?" Zazdil Erick mou otázku.
"Ne" řekl jsem poslední slovo a pak naštěstí zazvonilo na přestávku.

"Pojď si pro žákovskou Alice." Zavolal na mě učitel.

Když jsem si ji od něj bral tak mi ještě vytkl že jsem vyrušoval a řekl ať už se to neopakuje.

Do žákovské mi na štěstí nic nenapsal.

Sedl jsem si na své místo a najednou se přede mě někdo postavil a udeřil dlaněmi do lavice. Dobře známé růžovo zelené nehty. "Proč si nebyla ve škole?" Zeptal jsem se Amandy a podíval se jí do obličeje. Vypadala nadšeně a rozjíveně tak jako vždy. Jen měla natržený spodní ret. "Co se ti stalo?" Zeptal jsem se hned.
"Ve škole jsem nebyla protože jsem zaspala a ten ret natrhla po cestě do školy. Běžela jsem abych to stihla, zbytečně jak víme, a spadla jsem do křoví." Vysvětlila všechno. "Křoví ti roztrhlo ret?" Zeptal jsem se. "Ano." Řekla rychle a usmála se tak jako vždy.

Erick už tu měl opět kámoše ale i tak jsem mohl občas vidět že nás kontroluje.

"Vypadal jsi dost nafučeně když jsi šel na své místo. O co jsem přišla když jsem tu nebyla?" Zeptala se Amanda.

"Kvůli Erickovy jsem spadl ze židle." Řekl jsem tak aby mě Erick slyšel.

"To není pravda. Chtěl jsem mu něco říct a on se lekl a spadl." Obhájil se hned Erick. Věděl jsem že nás poslouchá.

Jeden z jeho kámošů se zeptal druhého "On?" A ten kterýho se ptal ho strčil ramenem do žeber.

"Byl u mě až moc blízko" Dodal jsem aby to Em pochopila.

"Škoda že jsem o to přišla." Řekla lítostivě a pak se posměvačně zasmála.

Zazvonilo na hodinu a začala další dlouhá chvíle ignorování ostatních.
Hned jak zazvonilo na přestávku mě Erick popadl za ruku a vytáhl ze třídy.

"Hej! Co děláš?" Zeptal jsem se ho a to už mě táhl po schodech.
"Prostě pojď. Chci ti něco říct a nechci aby u toho byla ta otravná holka." Řekl a dál šel.

Zavedl mě až ke skříňkám a tam mě konečně pustil. "Tak co je tak důležitého že si opustil i své milované kámoše?" Zeptal jsem se ho.

"Ty jsi důležitý. Vlastně se tě chci zeptat jestli by jsi se mnou nešel do kina?" Řekl děsně rychle. "To nemohlo počkat? A proč u toho nesměla být Amanda?" Zeptal jsem se otráveně a už se chystal jít zpět do třídy.

Erick mě zastavil. "Protože chci aby to bylo rande. A musíš říct ano protože se včera pohádal můj otec s mámou a já jsem z toho smutný a byl bych jinak ještě smutnější." Řekl vyděračně ale já stejně slyšel jen slovo rande.

On chce jít se mnou na rande.

"Rande?" Zeptal jsem se tupě.
"Prosím." Řekl nadějně a chytil mě za ruku. Díval se na mě a doslova mě propíjel očima zatím co já přemýšlel o co že mě to vlastně žádá.

"Rád" dostal jsem ze sebe stále zmateně.
"Totiž- ty mě máš rád? Teda půjdu rád ale ty- já se ti líbím?" Zakoktal jsem se a on mě chytil i za druhou ruku.
"Moc" řekl a usmál se na mě.

Líbím se mu. Líbí se mi on? Ano. Moc se mi líbí. Proč mi nikdo neřekl že se mi líbí? Totiž jak jsem to měl vědět? On se mi líbí. Já se líbím jemu? Líbím se mu? On říkal že se mu líbím. On mě pozval na rande! Já řekl ano! Počkat, řekl jsem ano?

"Už jsem řekl že půjdu?" Řekl jsem a vrátil se tak nohama na zem. On se nahlas zasmál a objal mě.

Zbytek dne jsem si už nekreslil. Ale to neznamená že jsem dával pozor. Stále jsem přemýšlel. O Erickovy. O tom že mě pozval na rande. O tom že jsem se k němu nastěhoval jakmile mi nikdo nezbyl. O tom jak byl první koho jsem slyšel a viděl když jsem se probudil v nemocnici. O tom jak jsem ho slyšel když jsem klečel ve svém pokoji těsně po tom co matka zemřela. O tom jak přijel hned když jsem mu zavolal o mém dědovi.
O tom jak jsme byli venku a já mu řekl že je můj nejlepší kámoš. O tom jak jsem se probudil u něj v pokoji když jsem utekl z domu. O tom jak jsme se poprvé setkali na živo. A i o tom jak jsme se seznámili na sociálních sítích a od té doby si stále psali.

A hlavně o tom že je mé štěstí a vždy bude. Jakto že jsem si až teď uvědomil že ho mám rád i víc než jako kámoše. To jsem si nikdy nepřipustil že by šlo být něco víc?