Jeho Dívčí Škola

Matka

Sezení na zemi u dveří v mém pokoji je dení rutina. I to že poslouchám jak má matka řve. Tentokrát to necítím stejně.
Tentokrát mi trhá uši jak naříká.
Tentokrát jakoby řvala stokrát víc ať už ji ten parchant nechá. Naříkání o pomoc se neslo celým domem a já to nemohl ignorovat tak jako vždycky.

Sundal jsem si ruce z uší a postavil se proti dveřím. Ruku na kliku a stačilo jen zatáhnout. Poslední výkřik a bylo ticho.
Ne vždy ticho znamená dobře.
Možná už ji nechal být. Možná ji už nemlátí.

Nemlatil jí. Jen u ní stál. Ona ležela.
Nemlatil ji. Nebylo do koho mlátit.
Žena kterou jsem ten den naposled objal už neexistovala a já sledoval jak její oči pohasly. Na vteřinu se mi podívala do těch mích a v jejich se odrazilo smíření. Přes všechnu tu bolest co si vytrpěla.
Vždycky jsem byl tak sobecký? Vždy jsem hleděl jen na sebe a nevšímal si že tím ubližuji i druhým? Teď už je pozdě to napravit.

Její oči se zavřeli a v očích mého otce se vystřídal vztek, pak pochopení čeho se dopustil a pak strach. Spadl na kolena vedle své mrtvé manželky. Proč jen to udělal. Jeho jediná láska. Miloval ji. Kdysi ona milovala ho. Byla tam ta láska i v její poslední okamžik? Nebyla. Její láska v ten poslední okamžik patřila jen jejímu synovy. Nikde to nebylo psáno. Nikdo to nikdy nikomu neřekl. Bylo to jen to co řekl její pohled tomu klukovi co stál v obývákových dveřích koukajíc jak z těla jeho matky odlétal život.

Nebyla to ta doba kdy by si říkal jak se jeho matka bude mít líp. Přemýšlel jen o tom že ho má jeho matka ráda. Věnovala mu svou poslední myšlenku.

Byl si ovšem jistý že kdyby doopravdy po smrti bylo něco jako ráj a peklo. Jeho matka by do nebe nešla. Ani jeho otec a rozhodně ne ani on sám. Nikomu z nich nebyl určen šťastný konec.

Nemohl jsem myslet a přitom jsem myslel na tolik věcí. Čekal jsem slzy spouštějící se po mé tváři. Nedostavili se.
Chtěl jsem se rozběhnout a už nikdy se nevrátit. Ani jsem se nehl. Koukal jsem do matčiných zavřených očí a nemohl určit jaké budou mé příští kroky.

Chtěl jsem začít křičet. Chtěl jsem řvát po tom netvoru kdo zabil mou matku. Byl to můj otec. Nikdo jiný. Proč jen své rodině vždy jen ubližuje.

Chtěl jsem spadnout na kolena a zhroutit se. Chtěl jsem aspoň cítit bolest z toho že matka umřela. Necítil jsem nic. Mé tělo ani mysl mě neposlouchali.

Můj dech byl klidný a vyrovnaný. I mé srdce tlouklo klidně. Má mysl byla otupělá.

Nohy se pomalím krokem vydali do mého pokoje. Neporoučil jsem jim. Oči mého otce byli furt zajaté v pohledu na mrtvolu mé matky.

Moje ruce vytočili to jedno číslo které mi může pomoct. Mé tělo však stále neposlouchalo. Zvedl to můj nejlepší kámoš. Můj jediný kámoš. Můj kousíček štěstí. Osoba kterou budu milovat ze všech nejvíc. Osoba která je víc než má mrtvá matka a víc než vrah mé matky. Osoba která mě miluje tak jak já jeho.
Nedošlo mi to předtím. Nemyslel jsem na to. Ale teď ho musím vidět.

"Eli co se děje? Víš kolik je hodin?"
Ozval se hlas z mého telefonu.
Chtěl jsem mu říct co se stalo.
Chtěl jsem mu říct že ho potřebuji.
Chtěl jsem na něj křičet že ho mám rád.
Jediné co se mi však povedlo bylo že jsem vydal jeden tichý vzlyk. "Eliote! Jsi doma?!" Zeptal se vystrašeně Erick.
"Jsem" řekl jsem a ani nevím že jsem to chtěl udělat. Mé tělo ví samo dobře co je pro mě nejlepší. On je pro mě nejlepší.