GENETIA

XL. Pátá fáze

Když se vám mění program v těle většinou to dost bolí. Sérum vám změní vaše orgány, zkraťme to, sérum ve vás udělá pořádnou paseku, a nakonec se všechny části spojí.

Naprogramování.

Už jste o tom slyšeli že? Vše tělo ovládne program. V některých případech i vaši mysl, a když se probudíte, cítíte se...jinak.

Já cítila ztuhlost. A slyšela cinkání.

Jako zvonkohru.

Ne, jako kdyby někdo upustil jehlu na zem.

Jako kdybyste vidličkou narazili o skleničku.

Ne, ne, to nebylo přesné.

Slyšela jsem tiché cinknutí nehtu o plech.

O zrobotizovanou část kůže.

V duchu jsem se usmála a zvenčí slyšela stejný smích. Rozvibroval mi tělo.

A taky jsem slyšela mouchu ve vedlejší místnosti, která seděla na borůvkovém muffinu.

Měla jsem prázdnou hlavu, a přeci v ní bylo tolik věcí. Měla jsem pocit, že když ji nahnu, všechny věci se nasunou na jednu stranu jako domino.

Znovu jsem se zasmála.

Studily mě nohy. Přestože jsem na sobě cítila váhu bílé péřové peřiny. Cítila jsem každé jedno peříčko. Šimralo mě.

Cítila jsem ztuhlost. Ležela jsem dlouho, přesto v té nejměkčí posteli. Potřebovala jsem se protáhnout. Začínala jsem se nudit.

Moje myšlenky se mnou mluvily. Alespoň jsem si to myslela. Vždycky jsem moc přemýšlela.

Chyběl mi čerstvý vzduch, i přesto jsem cítila, jak ke mně proniká jemný vánek z okna po levé straně. A taky jsem slyšela ruch aut a dopravních letadel za ním. Dokonce i sluneční paprsky mi hřály na kůži.

Uvědomovala jsem si tři postavy u mé postele.

Nadechla jsem se.

„Proč mám pocit, že tam stojíte a zíráte na mě, jako kdybych právě vstala z mrtvých?" Zeptala jsem se a odpovědělo mi radostné zalapání po dechu. Vrhlo se na mě šest rukou. Objímali mě, chytali za obličej a za ruce a...otevřela jsem oči.

„Já věděl, že to Lisa dokáže." Martin se na mě díval a zlíbal mi celý obličej.

„Bože, Lili, díky Liso, díky Liso!" Drtila mi ruku Lin a štěstím schovávala hlavu, a ještě jedny ruce se přidaly.

Cira se na mě usmívala se slzami v očích, myslím, že jí něco hodně sebralo.

„O čem to mluvíte? Co Lisa dokázala?" Nechápala jsem.

Všichni se vzpamatovali.

„Vzpomínáš si na to, co se stalo?" Zeptali se mě. Usmála jsem sem.

Jistěže.

Přehrávalo se mi to jako sen mezi krutou bolestí v mém těle. Věděla jsem, že tu Lisa není, a už nikdy nebude. Cítila jsem ledovou a tíživou prázdnotu, když jsem se snažila najít její osobu. Její program. Ale zůstávala po něm jen tichá ozvěna.

Jako lano, které nemůže najít konec.

„Lisa se opravdu podařilo spojit všechny fáze dohromady. Zjistila, co všechno by takový program zvládl a věděla, že do Joanne by ho nikdy nemohla dát. Stala by se téměř neporazitelnou a nesmrtelnou. Získala by obrovskou moc. A navíc by na to potřebovala mnohem více programu ze čtvrté fáze než jednu odebranou lahvičku z tvého těla. Nastražila to tak, aby si Joanne myslela, že musí čtvrtou fázi čerpat přímo z tebe, a potom ti do těla vpíchla poslední sérum a Joanne antiprogram." Vysvětlovala Lin a nadšením se jí leskly oči.

„Chceš říct, že..."

A potom jsem si toho všimla. To cinkání, ta ztuhlost, to se mi nezdálo. Podívala jsem se na svoje ruce. Paže jsem měla celé zrobotizované, vyjela jsem rukou ke svému krku a dotkla se téměř po celé ploše plechu.

„Prošla si pátou fází, Lilianne. Musela si zemřít a zabít v sobě program čtvrté fáze, aby mohla začít tvoje proměna. Lisa to dokázala." Řekl Martin a přivinul si mě k sobě. Tohle se mi líbilo. Jenže.

„Jsem robot?" Zděsila jsem se. Všichni se zasmáli.

„Ne, řekla bych, že jsi takový polorobot." Promluvila poprvé Cira. Usmála jsem se na ní. Dokázala jsem vycítit její program. Usmála se, když mě ucítila také.

Možná jsem teď byla něco jako Cira nebo Martin. Stejně výjimečná.

„Je ti dobře?" Strachovala se Lin, když jsem dlouho neodpovídala.

„Ano, jen mám hrozný hlad. Dala bych se ten borůvkový muffin, ale bez té mouchy." Řekla jsem a všichni se na mě podívali, jako bych se zbláznila.

Copak oni tu mouchu ve vedlejší místnosti necítí...

Ou. Už asi začínám pociťovat tu pátou fázi. Zajímavé.

„Zbláznila se?"

„Uděláme testy mozku."

„Možná bychom ji měli zrentgenovat celou."

„Aby se k tomu přístroji nepřilepila.."

A takhle se začali dohadovat, co se mnou udělají. Musela jsem se smát, jak se ujišťovali, že jsem se nezbláznila.

Po dlouhé době jsem se cítila nějak lehká, jako kdyby ze mě opadla strašná tíha. A to jsem na sobě měla o polovinu plechu navíc.

Ostatní se stále dohadovali a vymýšleli různé testy, které zajistí moji funkčnost a normálnost. Já v duchu odháněla tu mouchu z mého muffinu a otočila hlavu k městu za oknem.

Ucítila jsem pichlavou prázdnotu po Lise, jenže jsem věděla, že by nechtěla, abych pro ni truchlila. Dala mi ten nejhezčí dárek na rozloučenou.

Život.

A já ho hodlala žít každým okamžikem. Chtěla jsem se smát, jíst, cítit vítr ve vlasech, poslouchat ruch města a objevovat nové krásy Genetii. Chtěla jsem se ponořit do života jako do vody a nechat se unášet do dáli.

Pokud po tom nezreznu.

Ale i kdyby ano, i kdybych se stokrát rozpadla a museli mi dávat součástky dohromady, chtěla jsem se u toho bavit a užívat si každý šroub.

Chtěla jsem to všechno cítit.

Protože dokud budu cítit, nikdy svoji lidskost neztratím. Ať ze mě bude polorobot v páté fázi nebo obyčejná holka, která se bude každé ráno v okně dívat na město, ve kterém žije.

Genetia.

_____________________

Můžu to nějak vysvětlit? Můžu. 

Mám pocit, že jsem Vám to trochu dlužila. Když jsem teď měsíc Genetiu přepisovala neskutečně jsem se vcítila do Lilianne a ostatních hrdinů. A chápala, jakou ránu do srdce jsem Vám její smrtí dala. Jenže. 

Lilianne přeci byla prvním člověkem, který prošel čtvrtou fází, nedávalo by smysl, že by její tělo bylo obyčejné. A přesto jsem věděla, že v této fázi zemře. Tak proč ji neprobudit v nové? :) 

A také jsem Vám to možná dlužila za Vaši neskutečnou podporu a 100k přečtení. Wau. Nemůžu tomu uvěřit. Dnešním dnem je navíc Genetia na první příčce kategorie sci-fi a já si řekla, že tohle bude moje odměna Vám. 

Čtěte klidně a nerušeně, zabořte se znovu do příběhu zrobotizovaných hrdinů a nechte na sebe působit Genetiu. 

Berte to jako ukončení knížky, jako odměnu ode mě Vám, nebo jako alternativní konec. 

Věřím, že si některým z Vás touto 40. kapitolou udělám radost. Protože Vy jste udělali obrovskou radost mně. 

Děkuji vám a tímto se už opravdu loučím, mějte se krásně a budu čekat na Vaše názory. 

Vaše Se-fuerte <3 

Ps. Napadl mě prequel Genetii o mládí Joanne a Jeane. To já jen tak, jen nápad. Mějte seeee.