GENETIA

VIII. - Stará přítelkyně

Ani mě nepřekvapovalo, že včerejšímu incidentu, třetí fázi, nevěnoval nikdo pozornost. Tělo kamsi odklidili a opět se všichni tvářili, jako by bylo vše v pořádku.

Doktorka Lorencová měla stejný výraz jako obvykle. Dělala svojí práci a s nikým se, jak bylo vidět moc nepřátelila. Vše, co se mi o ní podařilo zjistit bylo, že byla pravá ruka Joanne.

Joanne byla taky celkem zajímavá osoba.

Všichni ti lidé tady, v laboratořích i v celé sídle vlády byli jedním slovem vrazi. Zabíjeli lidské duše a nahrazovali je roboty. Od prvního dne, když jsem poznala program jsem ho nesnášela a nehodlám na tom nic měnit, ne dokud bude poslední svobodná myšlenka patřit mně.

„Jsme u třetího séra, doufám, že si z včerejšího incidentu vezmeš příklad a nebudeš odporovat proměně v tvém těle." Řekla mi doktorka Lorencová a zapnula jakýsi přístroj, na který jsem byla napojena.

Dvě velké trubice s jehlou na konci se mi přiblížily k tělu, a pak se pomalu zasunuly do těla. Celým tělem mi opět prošla bolest, ale jelikož jsem si na ten pocit už začala zvykat, nebylo to tak bolestivé jako při první aplikaci séra. Opět jsem cítila, jak se mi v těle něco mění, ale tentokrát se už neměnilo jen něco uvnitř těla.

Asi po dvou hodinách strávených v křesle doktorky Lorencové a nechávání si píchat něco do těla, jsem byla tak vyřízená, že mě na pokoj museli odvést, jelikož jsem nebyla schopna pohybu. Když mě nechali o samotě, chtěla jsem se jít vysprchovat. Zvedla jsem se z postele, kam mě uložili a okamžitě sjela na zem. Příšerně mě začaly bolet kolena. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Neměla jsem sílu a necítila jsem nic. Začala jsem si bouchat do kolene, ale necítila jsem ani pohyb ruky, ani cit v koleni. Chtělo to silnější ránu. Zvedla jsem ruku, kterou jsem musela pozorovat, jinak bych jí necítila a hodila ji na dlaždičky. Nedokázala jsem ji zvednout úplně, takže to nemělo žádný význam. Pomohla jsem si druhou rukou a tentokrát silněji mrštila ruku o dlaždice. Jak jsem předpokládala, nic se nestalo, takže jsem tento postup opakovala asi desetkrát. Myslela jsem si, že když se zraním, třeba budu něco cítit, ale nic. Po chvilce se mi zatmělo před očima.

Pomalu jsem otevřela oči. Pokusila jsem se opět zvednout ruku, ale stále jsem nic necítila, teď mi s ní dokonce nešlo ani hýbat.

„Pomalu s tou rukou, teď se pár dní nebudeš moct hýbat." uslyšela jsem hlas vedle mé hlavy. Trochu jsem jí pootočila a uviděla Caleba, jak sedí u mé postele. Protočila jsem oči a hodila na něj nenávistný pohled.

Co tady sakra dělá!

„Co tady zase děláš?" řekl pisklavým hlasem, aby naznačil, že jsem to chtěla říct já. Mně totiž stále nešlo mluvit. Jeho jediné štěstí.

„No měla bys mi poděkovat, protože kdybych sem nepřišel, mohla jsi na té zemi ležet donekonečna." Řekl namyšleně a založil si ruce na prsou. Znovu jsem protočila oči na znamení, že opravdu nepotřebuji jeho přítomnost tady. Já bych to zvládla. Pár hodin bych se prospala, a potom by mě stejně znovu odvezli do laboratoře a já mohla s raodstí do dalšího bezvědomí.

„Je to příčina séra. V těle se nějak namnožilo a jak se ti mění, tak ti zatuhly všechny svaly a nejde ti s nimi hýbat. To samý je i u hlasivek. Svaly se jako by nafoukly, takže brání hlasivkám." Vysvětloval jako doktor. I když jsem znovu protočila oči, v duchu jsem mu děkovala za tyto informace. Ale hned na to se zarazila, jak o nich věděl. Copak s ním jeho doktor mluvil tak otevřeně?

Ale co jsem taky měla čekat já od pravé ruky Joanne.

„Ptáš se, jak to vím?" no řekněme, že ty chodby všude tady jsou celkem užitečný, do mnoha místností se dostaneš." zasmál se nad svojí genialitou a opět si ruce založil na prsou. Bože to byl ale náfuka.

Ale možná mě štval i z důvodu, že on svoje naprogramování snášel mnohem lépe než já. Vypadal úplně v pohodě. Když jsem si ho lépe prohlédla, měl větší svaly, než když jsem ho viděla naposledy. Jeho tmavé vlasy už nebyly dlouhé a husté jako před tím, byl ostříhaný, měl taky víc vidět rysy v obličeji. Copak bylo možné se tak rychle změnit? Účinkovalo sérum na tělo tak rychle? Já jsem se na sebe nepodívala několik dní, takže stále žiju s představou, že jsem pořád stejná, ale kdo ví, třeba vypadám mnohem hůř. Zapadla jsem hlavou do polštáře a naznačila Calebovi, že by měl odejít. Protočil oči a odešel tajnými dveřmi.

Pokusilajsem se zvednout hlavu, ale nešlo to. Bolest mě opět začala otupovat a já seztratila v nekonečné tmě jako už tolikrát. Měla jsem pocit, že mě vítala,jako starou přítelkyni.

(Na obrázku Caleb)

_______________________________

Slibuju, že už začne nějaká ta akce :D Každý příběh nějak začíná, já vím, je to už devátá kapitola když počítám i prolog, ale tenhle příběh bude mít kapitol víc, takže ten děj na začátku je takový zdlouhavý :D Snad to chápete. A jestli pak jste poznali, kdo jsou hlavní hrdinové celého tohoto příběhu? 

Jestli se vám kapitola líbila, hlasujte a určitě napište komentář, ať vím, jestli se vám tato kapitola líbila nebo ne :) Pevně doufám, že ano ♥♥