GENETIA

I. - Až příliš klidná rána

Seděla jsem na parapetu svého okna. Bydleli jsme v jednom ze skleněných mrakodrapů poblíž centra s výhledem na hlavní budovu sídla vlády a mně se z toho zvedal žaludek. Nejradši bych tu budovu srovnala se zemí, i když by to vůbec ničemu nepomohlo. Nechala jsem se hladit slunečními paprsky a užívala si rána. Nad hlavou mi proletěla policejní hlídka se svým velkým robotickým letadlem a já ho s nelibostí pozorovala dokud nezmizelo za vysokými budovami a nestačilo se nad řeku ve středu města.

„Kate, snídaně!" Ozvalo se od dveří. Protočím oči. Nechtěla jsem snídat se svojí rodinou, ale bylo to menší zlo, než se dívat na tu budovu přede mnou. Opatrně jsem seskočila z parapetu zpět do pokoje a zavřela okno.

Měla jsem město radši v noci, na světlech odrážejících se ve sklech bylo něco uklidňujícího, jenže jsem je mohla pozorovat jen z okna svého pokoje, protože město mělo svoji „večerku" o půlnoci. Pokud se touláte po půlnoční hodině městem, jste odvlečeni a podstoupíte program. Teda pouze nezrobotizovaní, protože přešťastní jedinci, kteří program už podstoupili se přeci po večerce netoulají. Ne, vláda jim to v hlavě jasně zakazovala.

„Kate!" Ozvalo se znovu. Vytrhlo mě to z myšlenek. Sešla jsem točitá schody dolů do kuchyně a rozhlédla se po velkém a prostorném bytě. Kuchyně byla spojena s obývákem a po celé jedné straně byla místnost prosklená. Byt byl vůbec velice moderně vybaven a technika kam se podíváš.

„Dobré ráno, Kate, dáš si čokoládovou koblihu a jablečný džus?" Důvod, proč jsem nechtěla snídat s rodinou, právě promluvil. Moje starší sestra Lisa byla jediná, kterou z naší rodiny naprogramovali. Mluvila jako robot, chovala se jako robot a navíc, dokola a dokola vychvalovala vládu.

„Díky." Odsekla jsem a posadila se vedle ní, protože jinde už nebylo místo.

„Liso, a můžeš vůbec papat?" zeptala se malá Hope. Byla jsem ze čtyř dětí. Lisa, já, Peter a Hope. Lisa z nás byla nejstarší, bylo jí 19 let, když jí naprogramovali, teď je nesmrtelná, pokud jí nevypnou, aspoň jsem to předpokládala, protože systém stárnutí není nikde přesně vysvětlený. Mně bylo 17, Peterovi je 15 a strašně s ním mlátila puberta, podezřívala jsem ho, že další na řadě bude on. Hope, naší malé roztomilé Hope, bylo 8 let a celé rodině přinášela alespoň nějakou radost.

„Hope." napomene ji roztřeseně máma. Lisina proměna nejvíc sebrala mámu. Nemůže vystát, že jí vláda sebrala dítě a naprogramovala ji, změnila myšlenky a tak dál. Máma byla na všechno sama. Táta nás opustil, když se narodila Hope a ona nám nikdy neřekla, proč se to vlastně stalo. Od té doby jsem si navzájem všichni pomáhali, ale co Lisa vypadala takhle to bylo s mámou čím dál tím horší.

„To je v pořádku, Hope. Můžu jíst, podívej." řekla Lisa a kousla do čokoládové koblihy.

„A nezrezneš, když se napiješ?" nedala si pokoj Hope.

„Hope, to by stačilo!" křikla máma. Lisa sklopila oči a podívala se na Hope, pak vzala do ruky sklenici s džusem a vypila ji.

„Nic se mi nestane, Hope." usmála se Lisa. Prošla zatím první fází. Nebo spíš procházela. Na některých částech těla měla místo kůže plech, jako například pravé zápěstí, malá proužek na levém stehnu, levá lopatka, nárty, levé koleno a potom malá část krku a obě klíční kosti. Na jejím hezkém obličeji ani centimetr plechu. Máma by to brala rozhodně lépe, kdyby Lisa neměla místo kůže modro zeleno bílý plech. No prostě začínala vypadat jako robot.

„Liso, přestaň prosím s těmi hloupostmi, akorát Hope zblbneš, a ona se..." Roztřese se a pročísne si husté kaštanové vlasy, větu už nedořekla. Lisa dotčeně sklopila oči. Měla jsem pocit, že by se rozbrečela, ale její robotický program jí v tom zabránil. Proč by potřebovali roboti brečet? Měli přeci všechno, byli dokonalí.