GENETIA

XXIV. - Rodinná návštěva

Ve stejnou dobu v Genetii

Joanne pozorovala město ze své kanceláře a zhluboka dýchala.

„Jak to, že jste pro ně ještě neposlali." Řekla klidně, ale musela se přemáhat, aby nevybouchla.

„Ještě stále jsme v procesu pátrání. Náš vrtulník jsme našli hned za hranicí, ale po těch dvou nebylo ani stopy. Myslím si..."

„Tak ty si myslíš, Ridley?" Střelila po něm pohledem a muž naproti ní se stáhnul. Sundal si sluneční brýle a sklopil zrobotizované oči.

„Nenadělám z tebe plech jenom proto, že si moje rodina." Procedila skrz zuby a Ridley se na ni podíval.

„Joanne, uklidni se, jsou to jen dvě holky, ne celé město." Snažil se jí uklidnit Ridley, ale Joanne se naštvala ještě víc.

„Pokud to zvládly dvě malý holky, zvládnou to další. A ty se postaráš, aby se to nedostalo ven! Co se týče Liliann Palmerové, pracuje na tajném projektu v laboratoři a Cira...ta už je mimo delší dobu. Nikdo se po ní shánět nebude." Joanne se zhluboka nadechla a podívala se na své vypité kafe. Od rána už páté.

„Proč je prostě nenecháš jít? Čím míň vzbouřenců tu bude, tím lépe." Zasmál se Ridley, ale Joanne jeho nadšení nesdílela.

„Myslíš si, že si nechám utéct prvního člověka, který prošel čtvrtou fází? Musíme být důkladnější, prozkoumat to, víš, co všechno bychom tím mohli vyřešit? Jaké nové dokonalejší formy bychom mohli vytvořit?" Joanne se hrdě napřímila a ukázala na město za sebou. Ridley její pohled následoval. Věděla, že sám je jejím příznivcem, ale i přesto ji ve městě nikdo úplně nerozuměl.

Ne, moc dobře věděla, že si všichni snaží zachránit jen své krky. A to právě dělala i ona. Všechny je zachraňovala. Nevděčné nenaprogramované i ty, kteří už prošli pod jejíma rukama. Dávala jim budoucnost na zlatém podnose, a oni ji opovrhovali.

„Máš Roseline Freesovou. Ta přeci prošla čtvrtou fází, Lilianne Palmerovou nepotřebuješ." Odpověděl po chvilce Ridley. Joanne nahnula hlavu do strany.

„Roselina proměna byla sice úspěšná, ale..."

„Ale její mozek ne. Všimnul jsem si, že se ti to poslední dobou vymyká z rukou." Přerušil ji Ridley. Joanne se na něho zlostně podívala.

„Měl bys mi být vděčný, tvůj mozek jsem ti nechala. Ale ještě pořád to můžu změnit." Procedila skrz zuby. Ridley si povzdechnul.

„Můžeš ji využít, sice se bude vzpírat, ale to Lilianne taky. Využij, co máš!" domlouval ji. Podívala se na něho a přemýšlela.

„Ne, Lilianne je mnohem schopnější než Roseline." Stála si za svým.

„A co chceš dělat? Nakráčet si to přes hranici, a potom co?" rozhodil rukama Ridley. Věděla, kam tím míří.

„Pozdravit sestru." Zasmála se Joanne.

„Nepustí tě do svého města." Zamítavě ji odsoudil Ridley.

„Já se na svolení, ale neptám. Jeane má moji věc. V klidu si ji vezmeme zpět. Nemám zájem ji okupovat město."

„Nech je jít, nic ti od nich nehrozí. Jsou mimo." Zkusil to ještě Ridley, ale Joanne ho zamítavě zastavila rukou.

„Připrav letadlo, nebo si udělám pokusný exemplář z tebe!" A s tím ho propustila.

Joanne byla rozhodnuta přivést tu holku zpět. Cira ji nikterak nezajímala, schovávala se už tak dlouho, že na ni skoro všichni zapomněli. A i když si malou černošku vybavovala z dětských vzpomínek, nyní ji to zanechávalo chladnou. Vyrostla z té malé holčičky a pokud chtěla vést Genetiu, nemohla si dovolit měkkost.

Tohle město, její město, ji potřebovalo. Bez ní zemře. Vybudovala ho, lidem dala život, udělala z nich něco dokonalého. Dědeček by na ní byl jistě pyšný, musel být. Dovedla jeho představu k dokonalosti. A její matka...kdyby žila, jistě by ji své činy vysvětlila. Jenže ona nikdy nebyla budovatelský typ, Joanne věděla, že po tom, co se ujala vlády nad městem stála její matka na straně moralizující Jeane. Nikdy ji tu zradu úplně neodpustila, ale její smrt ji ještě víc zcelila.

Musela být silná, protože jen tak silná, jako bude ona bude i její město.

Otočila se ke Genetii a podívala se do dáli. Tam, kde přes začínající mlhu nebylo vidět nic.

Tohle bylo její město, a ona nedovolí, aby ji ho někdo vzal.

(Joanne Horwadová na obrázku) 

_____________________________________

Myslíte si, že je Joanne šílená? Nebo ji chápete? Já Vám nevím, ale mě ty záporáky prostě baví psát. 

Určitě mi dejte vědět, co si myslíte, že se teď stane. Užijte si zbytek dne ♥♥♥