GENETIA

XXIII. - Tak pěkný mluvící strom

Probrala jsem se celá zpocená a udýchaná, jako kdybych opravdu běžela, co mi nohy stačily. Vyhrabala jsem se z postele a otevřela okno. Potřebovala jsem vzduch.

Svítalo. Oddechla jsem si. Tmu bych teď nezvládla.

Vydýchávala jsem se a snažila se uklidnit, byl to jen zlý sen. Které se mi nezdají, ale za poslední dobu jsem zažila tolik strašných věcí, že se divím, že se dostavily až teď.

Bože. Prohrábla jsem si dlouhé vlasy a zasekla se v půlce. Potřebovala jsem je zkrátit. Doma, v Genetii, jsem si je zkrátila do půli zad, ale měla jsem pocit, že mi rostou strašnou rychlostí.

Přesně tak, mysli na malicherné věci. Uklidni se.

Ta básnička mi pořád zněla v hlavě. Pořád a pořád a pamatovala jsem si každé slovo. Otřásla jsem se.

Na spánek už jsem mohla zapomenout. Cítila jsem se trochu svěžeji než včera, ale žádná sláva to nebyla. Potřebovala jsem na vzduch. Vysprchovala se a podívala se do skříní v mé ložnici. Jeane nám sem nechala nanosit nějaké oblečení. Instinktivně jsem sáhla po bílém tričku a bílých kalhotách, ale potom jsem ruku stáhla.

Poznali by lidé, že jsem z Gentii? Jeane sice říkala, že tu mnoho lidí žije dál naprogramovaných, ale ten sen...

Vzpomněla jsme si na ty mrtvé nemocné obličeje, a jak byli všichni v bílém. Znovu jsem se otřásla. Ne, vzala jsem si na sebe tmavé kalhoty a světle hnědý do večka střižený svetr. To mě aspoň i zahřeje.

Svůj obličej jsem nekomentovala, zažila jsem toho až moc, abych mohla usoudit, že vypadám nevyspale. Prohrábla jsem si vlasy a vyšla z pokoje. Dveře do Ciřiny ložnice byli zavřené a nic neprozrazovalo, že by byla v jinde v bytě. Potichu jsem došla do malé kuchyně a vzala si nějaké pečivo a ovoce na cestu, které nám sem přinesli včera večer. Stejně jsem toho víc do sebe nedokázala dostat.

Líbilo se mi, že venku bylo jen pár lidí. Bylo až moc brzo ráno, aby šli obyvatelé Medicii do práce a děti do škol. Bylo zvláštní procházet se ulicemi a představovat si, jaké je to tu žít. Svobodně se pohybovat a nebát se, že jedno slovo a vaše tělo se promění v hostitele pro robotí program. Prošla jsem si park a snažila se vždy zapamatovat si cestu, ale nenalhávala jsem si, že kdybych se ztratila, Jeane nebo Cira pro mě pošlou pátrací četu. Zabloudila jsem do dalších ulic. Nad hlavou se mi prohnalo pár tichých motorek a letadel a v potkala pár ranních ptáčat.

Dostala jsem se až na uzavřené náměstí. Z obou stran prostor lemovaly velice elegantní, a přitom moderní obchodní domy a byty v horních patrech a prostředkem vedla alej stromů v pravidelných rozestupech. Prošla jsem kolem pekárny a nasála příjemnou vůni sladkého pečiva. Na protější straně se na jednom z domů tyčil velký billboard s bílým tygrem. Bílý tygr byl jedno z nejvzácnějších zvířat na světě. V knihách jsem četla, že je to velmi plaché zvíře, ale za to věrné. Bohužel bílí tygři stejně jako ostatní zvířata vymřela už dávno. Ty chlupaté potvory, které tu lidé vodili na provázcích museli být stroje. Velice věrné stroje to ano, ale v Genetii tohle do módy nikdo nepřišlo. Vedle tygra byla napsaná věta.

„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít, a proto je i někdy žít statečným činem." Přečetla jsem větu, která se mi okamžitě vryla do paměti.

Upoutalo mě tu snad vše. Velké prosklené budovy, obchody s oblečením, botami i kosmetikou. Ve městě to bylo jiné než u nás, tady totiž všichni chodili barevně oblékaní. Tolik barev pohromadě ještě neviděla. Na konci ulice jsem dokonce zahlédla i stánek se zmrzlinou.