GENETIA

XVII. - Černý pasažér

Probudilo mě nadskakující auto.

Jako první jsem uviděla prašnou štěrkovou cestu před námi. Seděla jsem, nebo spíš trochu ležela jak pytel brambor na straně spolujezdce. Chytla jsem se zezadu na krku a sykla. Někdo mi tam vrazil jehlu. Střelila jsem pohledem po řidiči.

Naprosto klidný Caleb řídil velké terénní auto, za kterým jsem se schovávala a jel dost rychle na to, abych pochopila že před něčím utíkáme, nebo že jsme právě ukradli vojenské auto.

„Jak dlouho jsem mimo?" Zeptala jsem se a dívala se na cestu před sebe. Vřela ve mně krev. Tak neskutečně jsem na něho byla naštvaná.

„Jen chvíli." Řekl jemně.

„Tak to jsem ráda, že vím, že si mě naložil do auta a vezeš bůh ví kam." Odfrkla jsem si.

„Poděkuješ mi, věř mi." Řekl jen. Zasmála jsem se.

„Sledujou nás aspoň?" Podívala jsem se do zpětného zrcátka, ale cesta za námi byla klidná. Už přeci dávno museli někoho vyslat. Nebo to vážně byo tak jednoduché ukrást auto a odjet až za vojenský institut? Protože jsem si byla sakra jistá, že do města se nevracíme.

„Sledovali nás asi prvních deset kilometrů, pak se stáhli." řekl Caleb a upřeně se díval na cestu.

„Nestáhli, určtě na nás budou čekat u hranice, ví, že tam míříte." řekl někdo ze zadního místa vozu. Trhla jsem sebou a rychle se otočila.

Na zadním sedadle seděla holka tmavé pleti a dívala se do mobilu.

„Calebe? Proč vzadu sedí desetiletá černoška?" zašeptala jsem s vykulenýma očima.

„Tak zaprvé, je mi třináct..."

„Lil to je Cira, vplížila se do toho auta, nevěděl jsem to." přerušil jí Caleb.

„Těší mě, radost s vámi cestovat." mrkla na mě a vrátila se ke svému mobilu ne to nebyl mobil, byla to nějaká zvláštní GPSka.

„Jak jako, že s námi cestuje?" Nechápavě jsem se podívala na Caleba.

„No tak, Lil, nejsi hloupá, aby ti už dávno nedošlo, že míříme k hranicím." Řekl Caleb a kontrolovat zpětné zrcátko.

„Myslíš předtím, co si mě omráčil a naložil do tohohle auta nebo ještě předtím, když si mě před sídlem vlády vzal jako rukojmí a strčil do letadla?" Odfrkla jsem.

„Za to se omlouvám, a vysvětlím to, ale teď se musíme dostat k hranici." Odpověděl jen. Ten jeho nezájem mi cokoliv vysvětlit začal už v laboratořích. Že jsem se tomu vůbec divila.

„Ona s náma přeci jet nemůže, je jí třináct." Vrátila jsem se pohledem k Ciře.

„Řekla bych, že už s váma jedu." ušklíbla se na mě.

„Cože? A kde máš vůbec rodiče? To si vážně může dítě jen tak zmizet...za hranice?"

„Možná jsem dítě, ale o Genetii, hranici, Joanne a programu vím víc než vy dva dohromady." Mávla rukou Cira, jako kdyby byla ona tady ta dospělá.

„Proto utíkáš z města? Aby si nemusela být naprogramovaná?"

Cira sklopila oči a podívala se z okýnka auta. Otevřela jsem pusu a chtěla se jí omluvit, nevím přece co zažila a vždyť i já jsem ani ne před měsícem chtěla utéct.

Chtěla jsem přeci utéct. Jenže sama, a ne být unesena a nevědět to do poslední chvíle.

„Není ti divný, že nám nic nepřikazují?" řekla jsem najednou Calebovi.