GENETIA

VII. - Překvapivá setkání

Opět mi ruce ohraničily pouta. Tentokrát jsem se nesnažila utéct, ani nijak vyvlíknout, prostě jsem tam seděla a dívala se na doktorku Lorencovou. Stála ke mně zády a nalévala do sklenice tu záhadnou oranžovou tekutinu. Když mi jí podala, beze slova jsem jí vypila a strašně mě rozbolela hlava. Snažila jsem se třást hlavou a nesmyslně tak bolest vytřást, ale bylo to k ničemu. Bolest stále sílila, a vyvrcholila, když mi kůží projela jehla. Cítila jsem, jak má krev tuhne, ale nedokázala jsem odhadnout, co se přesně v mém těle děje. Bolest stále neustupovala a mně se oči zalily slzami. Prohnula jsem se v zádech a odlepila se od křesla. Okovy okolo rukou mě pevně držely a nechtěly mě pustit. Snažila jsem se nekřičet, ale bohužel to nešlo. Doktorka se na mě dívala a něco si zapisovala do deníku. Když už bolest pomalu ustupovala, přistoupila ke mně ještě jednou, a tělem mi prošla ještě jedna jehla. Bolest se opět opakovala, a tentokrát se nejednalo jen o krev, ale měla jsem pocit, jako by mi praskaly všechny kosti.

„Nyní se ti mění tělo v prvních 4 sérech, od pátého do desátého se ti mění mozek, jelikož mozek je složitější než tělo, dostaneš do sebe více séra." ukazovala mi něco na počítači a tužkou kroužila okolo nejasných si obrázků. Pochopila jsem z nich, že se jedná o moje rentgenové snímky, ale nechápala jsem, kde je vzali. Ještě mi něco říkala, bylo to důležité, vím to, ale bohužel jsem to přes bolest nedokázala vnímat.

***

Otevřela jsem oči a došlo mi, že jsem opět ztratila vědomí. Stále jsem seděla na křesle a ruce jsem měla v okovech. Doktorka tu už však nebyla. Oddychla jsem si, že teď alespoň chvíli budu mít klid od bolesti a položila si hlavu na křeslo a zavřela oči. Chtěla jsem spát, ta neustálá bolest a protest mého těla při sérech mě vyčerpával, pomalu jsem se chystala k spánku, když se ozvala rána a křik. Okamžitě mi povolily okovy, což jsem využila a rychle si stoupla. I přes ukrutné vyčerpání jsem přešla ke dveřím a ty se otevřely. Otevřel se přede mnou chaos. Lidé v bílých pláštích běhali po chodbě a zahlédla jsem i doktorku Lorencovou, která se tvářila suverénně spolu s dalšími doktory. Oči mi vystoupaly víš do patra, kde za skleněnou stěnou stála Joanne. Přispěchal k ní jeden z doktorů a něco jí říkal. Dobře jsem pozorovala výraz Joanne, když jí to dopověděl. Vytřeštila oči a na minutku jsem v nich viděla strach, ale byla to opravdu minutka, protože se jí hned změnil na ledově chladný a klidný.

„Víš co se stalo?" řekl mi někdo do ucha. Otočila jsem se a poznala tu tvář.

„Calebe!" překvapeně jsem si ho prohlédla. Úplně jsem zapomněla na ostatní vybrané lidi z exkurze. Vlastně jsem si ani nemyslela, že bych tu měla šanci někoho potkat, když jediný můj čas strávený mimo pokoj byla cesta do laboratoře.

„Jedna holka, myslím, že se jmenovala Sarah, prošla třetí fází."

Zarazila jsem se. Třetí fáze? Odtrhla jsem se od Caleba a utíkala ke dveřím, kde byl největší dav. Prodrala jsem se mezi první lidi dopředu a zvednul se mi žaludek. Seděla na tom samém křesle jako já, akorát v jiné místnosti, všude kolem ní byla krev a její skelný pohled vysvětloval vše. Doktorka Lorencová se na to dívala a spolu s dalšími doktory jí povolovali okovy. Byla to hezká mladá blondýnka, na krku měla dlouhý krvavý šrám, z kterého vytékala krev. Chtělo se mi zvracet při pohledu na tolik krve, ale nezmohla jsem se na víc než vyděšený výraz a útěk. Ještě jsem se jednou otočila a zahlédla dva muže, jak jí vzali do náruče a odnesli někam pryč.

***

Zbytek dne jsem strávila zamčená na pokoji. Žádné testy, žádná laboratoř.

Ta blondýnka prošla fází tři, to znamená, že nezvládla přísun séra. Schovala jsem obličej do dlaní a pokusila se nepřemýšlet nad tím.

„No páni" zaslechla jsem. Prudce jsem se otočila a ze zdi vyšel Caleb. Vytřeštila jsem na něho oči, ale nebyla jsem jediná, kdo z toho byl překvapený.

„Jak ses sem dostal?" bylo jediné, co se mi podařilo z toho překvapení ze sebe dostat.

„Ty pokoje se musely často přestavovat. Je tu spoustu nepoužívaných dveří na kódy." Řekl jakoby to bylo úplně zřejmé.

„No tak to je nádhera. Děkuju, že si mi to potřeboval říct osobně." To poslední, co bych potřebovala bylo, aby mi sem někdo lez nepoužívanými dveřmi.

Navíc jsem si byla jistá, že je kolem celého pokoje jen zeď. Nebo už jsem se zbláznila a Caleb je halucinace?

„Jak ses dostal z pokoje?" nechápala jsem. Naštvaně jsem se vyhrabala z postele. I když to byla asi naprosto zbytečná otázka, když mi právě prošel zdí do pokoje.

„Když byl všude chaos, využil jsem příležitosti a trochu si obhlédnul terén. Zjistil jsem, že je tady spoustu zapomenutých podzemních chodeb." Posadil se ke mně na postel a kýval hlavou, když vše vysvětloval.

„Fajn, a proč si lezl ke mně?" řekla jsem naštvaně a shodila ho z postele. Překvapeně se na mě podíval.

„No, chtěl jsem zkusit jedny dveře."

„Fajn, zkusil si je, tak teď běž." ukázala jsem prstem na tajné dveře. Nebo aspoň na jejich možnou polohu a nedůvěřivě si zeď prohlédla.

„Víš, že jsi dost nepříjemný člověk?" uchechtl se.

Nadzvedla jsem jedno obočí a naznačila, že má vypadnout.

„Měla bych skákat do stropu radostí, že se ze mě snaží udělat robota a nějaká osoba mi může jen tak vlézt do pokoje?" nechápavě jsem rozhodila rukama. A Caleb zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

Ještě, že jsem třeba nebyla ve sprše, no skvěle, takže teď se budu muset sprchovat oblečená.

„Já chápu, že moje postel lahodí tvýmu zadku, ale čas vrátit se do zdi." Ukázala jsem znova na zeď a on si mě se zájmem pozoroval.

„Ty se nenudíš? Já jsem docela rád, že si můžu konečně s někým pokecat. Zažívám tu až mooc dlouhé chvilky." Řekl a lehl si na moji postel. Ruce si složil za hlavu a pokrčil jednu nohu.

Nechápavě jsem na něj zírala.

No to nemyslí vážně. Jak ho mám od sebe vypakovat? A jaký dlouhý chvilky? Já jsem v jednom kuse v bezvědomí, takže dlouhý chvilky by byly to poslední, co bych vnímala.

„Fajn, tak co jít otravovat někoho jiného. Já jsem po dnešku vyřízená, já si samotu užiju." Protočila jsem oči. Zvednul se na rukou a podíval se na mě aniž by něco řekl.

Měl bílé kalhoty a tričko, úplně stejné jako když jsem ho viděla poprvé. Lhala bych, kdybych řekla, že nebyl hezký, byl hodně hezký, jeho syté modré oči byli ve vší té bílé skoro nádherné. Měl opět rozcuchané vlasy, a já začala pochybovat, že si je vůbec kdy česal. A zabíral skoro celou moji postel na délku. Byl vysoký, to už jsem si všimla napoprvé, ale teď když ležel jsem si to uvědomovala ještě víc.

„Na co myslíš?" řekl a díval se mi do očí.

„Na to, jak bych tě nejradši odsud vypakovala." rozzářeně jsem se usmála a ukázala na zeď plná naděje, že přesně tam je ten vchod.

„Ne trochu doleva." Mlasknul.

„Vypadni!"

(Na obrázku naše Lilianne, představuji si ji jako modelku Barbaru Palvin) 

___________________________

Takže další kapitola je na světě :)

Pokud se vám kapitola líbila, hlasujte nebo napište komentář, ať vím, že se vám příběh stále líbí ♥ 

A také chci moc poděkovat za 1k přečtení, jste skvělí ♥♥