GENETIA

XXVIII. - Virus

Pustili mě domů.

Tedy pokud jsem to stále za domov mohla považovat. Když jsem se přivítala s Hope a Petrem a máma nebyla doma, cítila jsem se trochu lépe, přesto jsem ale neustále myslela na Mediciu.

Doufala jsem, že Ciru nechytili, nikdo se o ní ani slovem nezmínil, snad zůstala za hranicí a alespoň ona konečně utekla před Joanne. A také jsem myslela na Martin a nechtěla si připustit, že už ho nikdy neuvidím, stejně jako jeho kamarády a celou Mediciu. Najednou mě neskutečně naštvalo, že mi neřekl, proč se vloupávali ke zdroji města, nebo co to bylo s Aaronem.

Ale kdo mohl tušit, že si ten večer nelehnu spokojeně do postele a ráno se neprobudím v bezpečí za hranicí.

Seděla jsem na parapetu mého okna a pozorovala město. Kolikrát jsem to už takhle dělala? Pohladila jsem si zrobotizované levé zápěstí a strany ukazováčku. Přehrávala jsem si rozhovor v garáži, jak všichni kluci vypadali, že mají svůj program vlastně rádi, že jim vyhovuje. Nedokázala jsem to pochopit a nechtěla si připouštět, že by mohl mít nějaké výhody i přes to, že mi to opakovalo spousta lidí. Hlavně Joanne Horwadová.

„Nad čím přemýšlíš?" ozvalo se za mnou. Lisa stála ve dveřích pokoje a mile se usmívala. Zakroutila jsem hlavou a vydala se s ní dolů do obýváku. Hope si hrála opodál a Peter ležérně seděl na gauči zabraný do nějaké hry. Posadila jsem se kousek od něho a zadívala se na Genetiu skrz prosklenou zeď.

„Byla jsem za hranicí." Řekla jsem a rozhostilo se ticho. Peter přestal hrát, Lisa zalapala po dechu a posadila se k nám a Hope nastražila uši.

„Je tam město, Medicia, vypadá skoro stejně jako Genetia, ale není tam tolik zla a pravidel."

„Žijí tam naprogramovaní?" Dostala ze sebe Lisa ohromeně. Kývla jsem na souhlas.

„Ano, ale ne primárně. Mají tam skoro stejné laboratoře, ale říkají si Léčitelé. Většina obyvatel byla jednou naprogramovaná, ale Léčitelé jim dokázali program z těla vyndat."

„Dokážou z těla vyndat program? Jak?" Lisa tomu nemohla uvěřit.

„Podle toho, co mi bylo řečeno stejně, jako ti ho do tebe vložili. Pomocí sér." Pokusila jsem se o úsměv.

„Takže tě Joanne odtamtud odvedla? Proto ses probudila připojená k těm přístrojům? Protože jsi se léčila?" Zeptala se Lisa, ale já zavrtěla hlavou.

„Ne, neléčila." Trochu jsem posmutněla, když jsem si na Jeaninu nabídku vzpomněla.

„Takže je tam život. Jiné a bezpečné město?" Ozval se Peter. Podívala jsem se na něho. Pozoroval obzor a nad něčím přemýšlel.

Možná jsem to neměla říkat, byl schopný udělat nějakou blbost, která by ho přivedla do průšvihu a Joanne mi už tak vyhrožovala jmény mých sourozenců.

Navíc jsem nevěděla, jestli bylo bezpečné, ne úplně. Na to jsem tam strávila jen malou chvíli.

„Nemluv před tou malou o jiném městě!" Ozval se strohý hlas ode dveří místnosti. Máma položilo tašku s nákupem na kuchyňský pult a přešla k nám.

„Že s ní mluvíte o programu jsem ještě zkousla, ale nepleťte ji hlavu jinými městy!" Naštvala se. Dívala jsem se na ní neschopna slova.

„Možná, že je to právě věc, o které by vědět měla. Že má naději žít někde jinde, kde ji nebudou sledovat Joanniny složky a nebude ji hrozit naprogramování každý den!" Vložila se do toho Lisa, ale máma ji úplně ignorovala. Dívala se na mě.